Jana
  (kontaktovat autora příběhu) •
28. října 2016
•
Truchlení

Prázdnota, bolest, smutek a šílená zloba

tak přesně tohle všechno mám v sobě. Můj manžel zemřel 7.5.2015. Byl nemocný 14 dnů a zemřel. Jen tak prostě mě odešel. 14 dnů jsme studovali všechno co se dalo najít, sháněli známé lékaře a nevím jak děti, ale já se modlila, aby mě mou lásku nebrali, ale nic nepomohlo. 20.5.2015 jsme šli k lékaři, že manžela bolí břicho. Po 4 hodinách čekání v Motole manžela během 3 minut vyšetřili a řekli mu, že má rakovinu a že všeho. . Ještě dnes, když si vzpomenu jak vyšel z vyšetřovny a říká jdeme a já tam sedím jak tvrdé y a nechci se hnout a sále jen opakuji co ti řekli, tak co ti řekli po tom šíleném čekání.... slyším to jeho je to rakovina. Dál už to šlo ráz na ráz. Nechci tu psát litánie, kdo tohle zažil ví co to prostě je, je to nepopsatelné, je to taková bolest, že vlastně chcete taky umřít. A pak přijde to nejhorší. Začnete si vyčítat co jsem měla udělat a neudělala. Mám vztek na všechny co jsou štastní a žijou si jakoby nic dál, na doktory na osud, na život a co ted já. Nevím jak to máte vy všichni co vám umřel někdo tak blízký, ale já jsem se za rok a půl se smrtí manžela ještě nesmířila. Strašně mě chybí naprosto všude. Je mě 55, mám dospělé děti , ale každé má svůj život, nemůžu a ani nechci být stále s nimi. Mám přátelé, kamarádky jasně, ale ty s vámi přeci nemohou být tak moc jak potřebujete. Seznámit se s někým?? Asi by to bylo dobré, nepřipadala by jsem si tak sama, ale copak to jde???? Nesrovnávat a nevidět všude toho co jste neskonale milovali? Mě to nejde a tak jsem stále tak šíleně sama a jen se snažim pracovat. Už rok a půl čekám, že se něco stane a můj Kája se objeví ve dveřích a řekne už jsem zpět. Pokud máte někdo radu jak dál , pak budu velmi ráda za návod . Jen mě nepište, že si mám najít koníčky, rodinu atd .atd. Koníčkú jsem si našla, rodinu mám velkou, ale nic nepomáhá. Jana
8 reakcí Vložit vlastní příběh
Kaja
  (kontaktovat autora příběhu) •
22. ledna 2017
Paní Jano, příběh který píšete je jakoby bych ho psala já. Pouze moje bolest je od poloviny
září 2016, kdy manželovi řekli v nemocnici, že má v břiše nádor. Vrátili jsme se z dovolené od moře, nic mu nebylo jen prohlásil, že ho bolí pod pravým žebrem. Hned šel na vyšetření a zjistili nádor. Než mu stačili po všech vyšetřením určit a stanovit léčbu tak v listopadu zemřel. Život mě nebaví, žiji ve vzpomínkách, mám hodné dvě dospělé děti dceru, která je lékařka a nemůže se vzpamatovat ze smrti milovaného taťky. Syn také
tatínka miloval, ale děti mají své rodiny a svoje starosti a o mě se starají obětavě. Co je to
platné, přes den jdu ven, na procházku potkám známé každý mě zve ať přijdu si promluvit.
Když se vrátím domů tak stále volám manžela a pro slzy nevidím. Večery jsou dlouhé a já stále jen smutním. Vy píšete, že je Váš smutek rok a půl a nic
se nestalo, každý mi slibuje, že za rok to bude snesitelnější, zatím i při čtení těchto řádků
pro slzy na nic nevidím. Tak co pomůže - umíte někdo poradit...... Kaja..
.
.
Jana Kounicka
•
23. ledna 2017
Dobrý den Kájo
to je jako by jsem oslovovala mého milovaného Káju. Nebude to snesitelnější ani za rok ani za dva. Pokud jste se milovali, tak jako já a můj Kájík, tak vás to vůbec nepřejde, to mě věřte. Jen jak čas poběží, tak to tak nějak přijmete, zvyknete si , že jste sama. Už to budou 2 roky co zemřel a já v 9 případech z 10 ,když syn odemyká říkám ,Kája už jde. Prostě jsou situace a věci, které prožívám stále stejně jako před lety. Návštěvy mě již dávno přestaly bavit. Všichni soucitně koukají a rady tipu, že všechno chce čas atd mě skutečně berou. Snažím se stále něco dělat. Doma, na chatě, hodně pracuji, ale nic není zadarmo. Už i já mám zdravotní problémy a docela jsem si řekla, že je asi čas se nechat vyšetřit Mám malou vnučku, to je moje největší radost a potěšení co vlastně ještě mám. Dcera je skvělá a miluji jí strašně moc, syn se nastěhoval ke me, aby jsem nebyla sama, ale to všechno mě nepomůže od té šílené samoty. Já si stále říkám, že se vrátí, že se někde potkáme. Vždy když mám problémy, když se všechno sype, tak se na Káju obracím a říkám mu, ted potřebuji pomoc, tak při mě stůj. No skoro vždy to pomůže. Tak si říkám, že tu někde je a pomáhá. Asi jsem vám nenapsala nic povzbudivého, nic co vám pomohlo, ale napsala jsem vám to jak se cítím a jak to prožívám já. Prostě smutek a samota vás nepřejde, ale časem to bude jiný smutek. Takový se kterým se dá žít. Dřív, když jsem vzpomínala, tak jsem mohla jen brečet. Každá vzpomínka, byl jen pláč. Dneska když vzpomínám, tak cítím tak neskutečnou lásku, že to ani popsat nedokážu. Chtěla jsem napsat přeji vám........., ale co vám mohu přát??, Já vlastně nevím, sílu?, klid?, Cítím s vámi moc a moc Jana
Kája
  (kontaktovat autora příběhu) •
23. ledna 2017
Moc děkuji paní Jano, nevím sice odkud jste ale bolest máme stejnou. Toho nejdražšího nám nikdo nevrátí.
Anna
•
10. prosince 2016
Dobrý den,paní Jano, jak já vám rozumím.Všechno,co píšete prožívám skoro už 5 let.A můžu Vám,říct,že stále jsem se s odchodem manžela nesmířila a někdy to tak hrozně bolí,jako kdyby to bylo včera.Ráda bych Vám napsala,jak dál,ale na to žádný recept není,nebo alespoň já ho neznám.Můj manžel odešel během týdne vinou doktorů a o to je to asi horší,že si pořád říkám,kdyby do té nemocnice nešel,tak je tady mezi náma a to je tak strašné,že se s tím nedá smířit nikdy.Teď se blíží vánoce a mně už to všechno zase všechno připadá tak živé.První rok jsme po domluvě s dětima vánoce vůbec neslavili,nešlo to,další roky jen tak nějak v poklidu a jsme vždycky rádi,že už je po vánocích.Protože i ty vánoce nejsou a nikdy nebudou už takové,jako bývaly,když manžel,tatínek a dědeček s náma byl.Je to smutné,ale já skutečně žádný návod na to,jak dál,paní Jano,vůbec nemám.Anna
174 lidé vyjádřili účast.
Milka
  (kontaktovat autora příběhu) •
11. listopadu 2016
Dobrý den,letos v únoru mi zemřel milovaný manžel,bylo mu 55 let. Mě bylo v únoru 50 let. V pátek odešel do hospůdky,jako každý pátek .V noci udeřila mozková příhoda. Příští týden ve středu ho odpojili od přístrojů. DG: Mozková smrt. Nestačili sme se ani rozloučit,nic si říct. Moc mě chybí,nemohu ho obejmout,vzít za ruku.Poradit se .Byl velmi zručný,všechno uměl opravit,každému poradit.Myslím si ,že je to nějaká jeho legrace ,čekám že se objeví a bude se smát.Nevím ,jak tady budu bez něj existovat.Máme 3 děti,moc hodné.Ale vztah s manželem děti nenahradí i když jsou stotisíckrát hodné.Připadám si tak sama. Když se podívám na manželovo fotky ,říkám si stále dokola.To není možné ,že už tady není s námi. Kdybych si oči vybrečela ,nic se nezmění.Myslím ,že žádná rada ,jak dál neexistuje. Pro mě je to trápení do konce mého života.
194 lidé vyjádřili účast.
Simona Frantová
•
31. října 2016
Dobrý den Jano, jsem ta co psala před Váma článek o tátovi. Celý život jsem se bála, že tatínek zemře brzy, byl kuřák a byl starší o 9 let než máma. A toho čeho jsem se bála se stalo. Myslela jsem, že se zblázním. Tohle hrozné období trvalo 1 rok. Po roce jsem se s tím nějak smířila, i když mi strašně chybí. Kdykoli si vzpomenu a vybaví se mi situace s ním, bodne mně u srdce. Takže asi na všechno to chce jenom čas nic víc. Člověk si tímto projít musí, protože, když to budeme mít v sobě můžeme onemocnět my, nebo časem taky zkolabovat. Četla jsem a pořád ještě čtu různé články o smrti, o vyrovnání se s tím a lidé často píší opravdu jenom o čase. Přátele člověku pomůžou , ale nechce se ani trávit čas s nima, protože si říkáte, jak se můžou smát,když prožíváte takovou bolest.Ale přátelé a známí Vás chtějí vidět veselou, ne smutnou,tak to je, to jsem pozanala. Jedině kdo to pochopí je člověk, který něco podobného prožil. A to mluvím o tatínkovi. Vy o manželovi, o Vašem celoživotním partnerovi. Víte měla jsem vztah roční s vdovcem,který ovdověl asi jako Vy loni v únoru. Žena nedožitých 50 let, rakovina plic-nekuřačka. Scházeli jsme se asi půl roku po její smrti, protože jsem byla jeho vrbou a sdělovali jsme si to co jsme prožili oba dva, moc jsem spolu brečeli ale byli si oporou. Po roce nějak, od její smrti 1,5 mi sdělil, že není připravený vůbec na žádný vztah,že nemůže. Strašně mně to sebralo, protože jsem si hrozně rozuměli. Ale já ho chápu. Tak jsme kamarádi. Zrovna jsme se viděli přes víkend a říká mi, že je to hrozné,jak ho to bolí ta manželka a kdy to přejde. Říkám až to přejde tak to poznáš. Já nevím někdo se otrká rychle, jiný se trápí dlouho a někdo už zůstane sám, protože se bojí. Navíc když jste spolu byli tak dlouho.... Možná to poleví, až když třeba někoho potkáte a budete si spolu rozumnět. zdraví Simona
hanka
  (kontaktovat autora příběhu) •
6. listopadu 2016
dobrý večer,včera mi zemřel partner..chtěla bych se optat,jestli i vy jste měla ze začátku pocit,že je stále s vami a jen někam odešel ale že hned za vámi přijde?:(já se s tim nedokážu smířit:(kdybych neměla dítě,rodiče a svoje zázemí,šla bych za ním hned:(byl to nejlepší muž kterýho jsem si mohla přát:(přeji vám hodně sil
184 lidé vyjádřili účast.
milka
  (kontaktovat autora příběhu) •
2. prosince 2016
Dobrý den , po smrti manžela jsem měla také pocity jako Vy.Když jsem potřebovala s něčím poradit,řekla sem si počkám až přijde.Pak sem si uvědomila ,že už nikdy nepřijde. Čekala sem až přijde z práce -nepřišel.Byl vtipný člověk ,samé strandičky.Dodnes si myslím,že to je jeho nějaký špatný žert.Tak moc bych si přála,aby přišel. Smutné na tom je i to ,že i náš pejsek stále na něj čeká.Zítra to bude 10 měsíců , každý den si myslím ,že je to jen hrozný sen. Nikdy se s tím nesmířím. Přeji hodně sil i Vám.
183 lidé vyjádřili účast.