Dobrý den Jano, jsem ta co psala před Váma článek o tátovi. Celý život jsem se bála, že tatínek zemře brzy, byl kuřák a byl starší o 9 let než máma. A toho čeho jsem se bála se stalo. Myslela jsem, že se zblázním. Tohle hrozné období trvalo 1 rok. Po roce jsem se s tím nějak smířila, i když mi strašně chybí. Kdykoli si vzpomenu a vybaví se mi situace s ním, bodne mně u srdce. Takže asi na všechno to chce jenom čas nic víc. Člověk si tímto projít musí, protože, když to budeme mít v sobě můžeme onemocnět my, nebo časem taky zkolabovat. Četla jsem a pořád ještě čtu různé články o smrti, o vyrovnání se s tím a lidé často píší opravdu jenom o čase. Přátele člověku pomůžou , ale nechce se ani trávit čas s nima, protože si říkáte, jak se můžou smát,když prožíváte takovou bolest.Ale přátelé a známí Vás chtějí vidět veselou, ne smutnou,tak to je, to jsem pozanala. Jedině kdo to pochopí je člověk, který něco podobného prožil. A to mluvím o tatínkovi. Vy o manželovi, o Vašem celoživotním partnerovi. Víte měla jsem vztah roční s vdovcem,který ovdověl asi jako Vy loni v únoru. Žena nedožitých 50 let, rakovina plic-nekuřačka. Scházeli jsme se asi půl roku po její smrti, protože jsem byla jeho vrbou a sdělovali jsme si to co jsme prožili oba dva, moc jsem spolu brečeli ale byli si oporou. Po roce nějak, od její smrti 1,5 mi sdělil, že není připravený vůbec na žádný vztah,že nemůže. Strašně mně to sebralo, protože jsem si hrozně rozuměli. Ale já ho chápu. Tak jsme kamarádi. Zrovna jsme se viděli přes víkend a říká mi, že je to hrozné,jak ho to bolí ta manželka a kdy to přejde. Říkám až to přejde tak to poznáš. Já nevím někdo se otrká rychle, jiný se trápí dlouho a někdo už zůstane sám, protože se bojí. Navíc když jste spolu byli tak dlouho.... Možná to poleví, až když třeba někoho potkáte a budete si spolu rozumnět. zdraví Simona
