Když Osud poručí...

I mě zemřel syn, jsou to 3 měsíce pořád to hrozně bolí, měla jsem jen jeho, nevím jak žít dál, všechno ztratilo smysl. Snažím se aspoň kvůli příbuzným a příteli,které jeho ztráta taky moc bolí. Byl to tak hodný syn a tolik moc mi chybí. Když jsem dřív četla o takové tragédii, říkala jsem si , to je hrůza. Nemůžu tomu uvěřit, že tu není, říkám si že odjel, že není možné aby se to stalo. Tolik to bolí, snad zvládnu žít dál..

Slečno Mílo,
i u Vašeho tatínka byl v tu chvíli anděl strážný. Mylné je myslet si, že Váš andílek se snažil a jeho ne. Vždyť právě on převedl Vašeho otce do věčnosti k našemu nebeskému Otci. Neplačte a radujte se, že tatínek je již na věčnosti. Je s Vámi i nadále a věřte, že myní ucítíte jeho blízkost ještě intenzivněji než kdykoli jindy. Vzpomínejte na tatínka v modlitbě a proste Pána, ať je jméno jeho i Vaše zapsáno v knize Života. S přáním pokoje Petr

Je to 5 měsíců, co odešel nejlepší muž mého života. Odešel mi manžel a mé desetileté dceři skvělý táta. Statečně bojujeme... V jeho písemnostech jsem našla tento text, kterým se kdysi on loučil se svým přítelem. Ta slova mi pomohla. Třeba pomůžou i dalším smutným, plačícím...
"Neplačte! Ač moje tělo se vrátí zpět do těla velké Gaie, nezemřel jsem. Budu stále žít ve vašich srdcích, vzpomínkách a představách, ve vaší lásce, která je neutuchající. Když budete chtít, zahlédnete mě v odlescích oblohy na vodní hladině, v dešti, v hudbě, v kamenech, stromech, v krajině, v lidech, v radosti, v kráse; i ve víně; ve všem, co jsem kdy miloval.
Veselte se, neboť jsem se vrátil na místo, po kterém všichni kdesi v hlubinách duše toužíme, kde jsme byli nekonečně dlouho před svým narozením a kam se každý nakonec zase vrátí. Zanechal jsem vám zde pozemskou část sebe, tu část, která, pokud v ní spatřujeme základní smysl, jen ztěžuje umírání. Zanechal jsem vám zde vše své pozemské, aby má touha mohla svobodně odejít ke kráse, v denní Apollónově říši nedosažitelné a aby se má duše mohla spojit se svoji podstatou.
To vše, co jsem zde zanechal, nechť je vám v životě k radosti a užitku.
A netruchlete, protože to, čím jsme navždy a stále spojeni, je krása a láska. Obojí proniká hranicemi říší živých a mrtvých, obojí způsobuje, že budu s vámi navždy spjat."

Je mi to moc líto, paní Zdeňko... Jen věřím, že máte pro koho dál žít a s kým se dál radovat. Já sama se teď na to snažím přijít, proč a hlavně jak dál žít. Nejradši bych všechno smazala a začala znovu... Jinak a líp. Jen kdyby tak v životě existovalo tlačítko DELETE nebo ESC...

Řekněte mi, dá se vůbec s takovou ztrátou někdy smířit?! Chápu, že i přes těch 9 let, je to jako včera. Sice Vás neznám, ale Váš příběh jsem přesto oplakala (snad i pro tu moji velkou ztrátu tatínka a bolest v srdci).

Kéž by se mi alespoň podařilo uvěřit tomu, že po smrti něco existuje a že se s tatínkem třeba ještě někdy setkám. Žilo by se mi pak jistě snáze...

Jsem jedna s mnoha maminek, která ztratila syna a přesto,že je tomu dnes 9 let, pořád to strašně bolí..stalo se to 4 listopadu volal mi, ať přichystám dobrou večeři ale už nedojel, kousek od našeho domu měl na kluzké vozovce nehodu......když mě k němu policie dovezla, držela jsem ho v náručí a nechápala co se stalo, jako by spal..nechápu to dodnes, nejsem smířena s jeho smrtí vždyť mu bylo teprve 19 let...žiju ale ztráta dítěte je jako probodnutí srdce. Když teď slyším o nějaké nehodě, říkám,zase jedna neštastná máma...Děti by neměly umírat dříve než jejich rodiče..