Výměna pokoje v nemocnici

BOHUŽEL - ANO-!
MÁM MANŽELA VE VIGILNÍM KOMATU, LEŽEL NA ODD. ÁRO, PAK HO PŘEVEZLI NA ODD.JIP-INTERNA A PO ASI 10DNECH HO PŘEVEZLI - ANIŽ BY NÁS UPOZORNILI- NA INTERNÍ ODD. BYL TO VELKÝ ŠOK JAK PRO MĚ, TAK I PRO DOSPĚLÉ DĚTI. KDYŽ JSME VEŠLI NA TOTO ODD., SESTRA DOCELA NEVYBÍRAVÝM ZPŮSOBEM NÁM OZNÁMILA ŽE " UŽ TADY MANŽEL NÉNÍ!". SICE PAK DODALA, ŽE JEJ PŘEVEZLI NA INTERNÍ ODD., ALE ŠOK TO PRO NÁS BYL DOST VELKÝ. NAVÍC JAKÁ PÉČE SE MANŽELOVI DOSTÁVALA NA ARO / VELMI JSME BYLI SPOKOJENI!!!!/, A PAK PÉČE TAM. TO SE PROSTĚ NEDÁ POPSAT! DNES A DENNĚ JSME S NIMI NĚCO ŘEŠILI. PŘITOM TO JE STEJNÁ NEMOCNICE. JEN SE PTÁM, PROČ VLASTNĚ CHTĚJÍ PO BLÍZKÝCH KONTAKT NA TELEFONY, KDYŽ JIM JE ZATĚŽKO PAK OZNÁMIT ZMĚNU ODD. A TO NEJEN U TĚŽKÝCH PACIENTŮ, ALE I U TĚCH LEHČÍCH.
ZDE JE POVÍDÁNÍ NA MOC DLOUHO, PRÁVĚ DNES JE TO ROK CO SE MANŽELOVI TOTO STALO, VĚŘTE ŽE JSEM MUSELA A DÁLE MUSÍM BOJOVAT S PERSONÁLEM I S LÉKAŘI, S ÚŘADY - ZDE BOHUŽEL MUSÍM ŘÍCI S BYROKRACIÍ.
S PŘÍSTUPEM  K TĚMTO LIDEM JE TO VELMI ŠPATNÉ!!!
SICE SE SEM TAM NĚCO NEBO NĚKDO UKÁŽE JAKO ČLOVĚK, ALE S TĚMITO LIDMI  I S  TĚŽCE POSTIŽENÝMI A STARÝMI LIDMI SE ZACHÁZÍ DOCELA HNUSNĚ. LÉKAŘI ŘEKNOU, ŽE BUDOU CHRÁNIT SVŮJ PERSONÁL, A NEBO ŘEKNOU, ŽE TO JE TVRZENÍ PROTI TVRZENÍ, NEBO ŽE VYVOLÁVÁM NEUSTÁLE ROZBROJE A TO JEN PROTO, ŽE MANŽEL JE VTOMTO KOMATU A KDO ZA NĚJ MÁ BOJOVAT KDYŽ NÉ JÁ!!!! JSEM SOUDEM URČENÝ OPATROVNÍK. PRACOVALA JSEM NĚKOLIK ROKŮ JAKO ERGOTERAPEUT V DM, TAKŽE NAŠTĚSTÍ JSEM VĚDĚLA CO MÁM S MANŽELEM DĚLAT,VÍM CO SI MŮŽU DOVOLIT, ALE KLACKY POD NOHY SE MI HÁZÍ NEUSTÁLE. VĚŘTE, ŽE JSEM JEDNALA I S POLITIKY, PRÁVNÍKY  - ALE TUDY CESTA NEVEDE. KAŽDÝ SE MUSÍ POSTARAT SÁM ZA SEBE, A RVÁT SE , NECHCI BÝT HULVÁT, ALE BOHUŽEL ZDE PLATÍ ŽE SRÁŽKA S B..... JE TO NEJHORŠÍ CO ČLOVĚKA V TOMTO BOJI POTKÁ.
PŘEJI VŠEM HODNĚ PSYCHYCKÉ I FYZICKÉ SÍLY!!! JSOU K TÉTO PÉČI POTŘEBNÉ A VĚŘTE, ŽE BY NIKDO S NÁMI NEMĚNIL. JÁ SAMA JSEM TOTIŽ TAKÉ V INVALIDNÍM DŮCHODU, ŽIJI NA VESNICI, SNAŽÍM SE ŽÍT I SVŮJ ŽIVOT, JELIKOŽ JSME S MANŽELEM ŽILI VELMI AKTIVNĚ, JENŽE SE I ZDE NAJDOU LIDI, KTEŘÍ VÁM DOVEDOU VMÉST PŘÍMO OŠKLIVOSTI. ALE ZDE MÁM JEDEN TIP: ŘEKNĚTE SI ŽE ONI PŘICHÁZÍ O HODNĚ, KDYŽ SE VÁS SNAŽÍ"ZLIKVIDOVAT", A NECHTĚJÍ S VÁMI ŽÍT V POHODĚ. PROTOŽE TO ONI JSOU PŘÍZEMNÍ A ONI VÁM NESAHAJÍ ANI PO KOLENA, A VY TÍM V PODSTATĚ NEPŘICHÁZÍTE O NIC, A VY SI POKLEPTE NA RAMENO!

Děkuji za Váš příspěvek, nicméně se domnívám, že někoho šmahem odsuzovat za to, že umírajícího nenechal zemřít doma, je krátkozraké. Tchýni jsme odvezli na její žádost do nemocnice ve chvíli, kdy již bylo nutno nasadit k léčbě bolesti silnější kalibr než Tramal retard, který její tělo nesnášelo z důvodu metastáz na játrech (při problémech s játry se nesmí používat). U tchýně jsme byli každý den někdo. Včetně dne, kdy zemřela. Nebyla tedy sama tak, jak se domníváte.
Nehledě k tomu, že jsem si nestěžovala na postup nemocnice, ale pouze jsem chtěla vědět, zda šlo o nadstandard nebo klasický postup. Já osobně v přesunu totiž nic zlého nevidím.

Nepříjemným zkušenostem se zdravotním personálem se lze vyhnout tím, že se o umírajícího postaráte doma. Jistě by to ocenil tchán paní Milady i tchýně paní Zuzany. Nestalo se tak, místo toho umřeli sami v nemocnici. Potom tedy nechápu uvedené stížnosti. Za přesunem pacientů po pokojích nehledejte nic zlého. Péče o umírajícího je pro zdravotní personál jistě obtížnější než o běžného pacienta. Je tedy logické, když leží na přístupnějším místě na oddělení, kde lze také poskytnout rychlejší a častější pomoc.

Dobrý den,

tchýně umírala poměrně velmi rychle na karcinom žaludku (rostl v ní prý asi rok, odhalili to asi 14. srpna 2007 a 24. září téhož roku už umřela. Byla ve Vysočanech (v Praze). Nemůžeme si na péči stěžovat, všichni byli moc milí a trpěliví a velmi se snažili o to, aby netrpěla bolestmi. Byli jsme za ní tři dny před smrtí, kdy ležela na pokoji se dvěma ženami, z nichž jedna jen ležela a druhá blábolila cosi nesrozumitelného, ale nesla to statečně. Další den tam byla jedna z našich příbuzných, a oznámila nám, že ji dali na samostatný pokoj, který stojí cca 500,- Kč (??? nevím, zda si to nepletu, tuto informaci prosím neberte úplně vážně). Mysleli jsme si, že je to proto, že měla takové bolesti, že "rušila" své spolubydlící. Teta, která dělá rehabilitační sestru na LDN mi tvrdila, že je to proto, že už tchýni zbývá jen velmi málo času (odhadovala to na čtrnáct dní...) a proto ji dali na jiný pokoj, aby měla klid na umírání. Když tam manžel o den později přišel, řekli mu, že jíst jí už dávat nebudou, že ji budou pouze zavodňovat a tlumit bolesti (poslední dva dny již musela mít morfium), dokud nebude konec. Nevěděla o sobě, byla neklidná, občas otevírala oko, ale už nekomunikovala, když na ní manžel mluvil. Zemřela hned následující den večer. Prý už ten den odpoledne ale byla naprosto v klidu, vyrovnaná, spala, i trošku růžová v obličeji (předtím byla voskově žlutá - měla metastázy na játrech) - byla za ní naše příbuzná, která netušila, že už v tu chvíli bylo jasné, o co jde a byl to pro ní strašlivý šok. Myslela si, že se ještě vrátí domů.
Můj dotaz zní: je toto standardní postup (pokud má daná nemocnice tu možnost), dávat umírajícího na samotku, aby měl klid, nebo se jednalo spíše o mimořádný nadstandard?

Milá Milado,

vaše zkušenost je velmi smutná. Jsem přesvědčena, že tomu tak všude není. A proto je dobře, že jsou tyto stránky pro všechny lidi, které zajímá téma umírání a smrt. Nebojme si vzít svého blízkého domů, neboť mu dokážeme dát laskavou péči doma, dokážeme poskytnout podporu a mít možnost konzultace či návštěvy sestry domácí péče, která příjde a poradí, bude provázet spolu s rodinou pro člověka, který odchází. V nemocničním prostředí nejsou skutečně podmínky pro soukromí, aby rodina mohla být jenom se svým příbuzným. Pracovala jsem v nemocniční i domácí péči jako sestra. Zabývám se umíráním již více než 13 let a mohu zodpovědně říci, že doma je méně bolesti, méně slz a více lásky než v nemocnici. A také doma je s umírajícím lepší kontakt, jako sestra tam jsem jen pro něho a pokud dokáži vytvořit skutečně vztah, založený na důvěře a pochopení, nemocný se mi svěří s tím, co ho trápí a já tam jsem pro něj jako velká skála, která je oporou v bolesti i radosti. Chápat, že bolest nemusí být jen fyzická, jen ji rádi do ní oblékáme a umírají chce někdy křičet bolestí, nerad odchází, to je však bolest duše, není vidět, o to víc bolí. Důležité je zhodnotit stav a identifikovat priority potřeb nemocného i jeho rodiny a dokázat je řešit, dokázat hledat cesty k řešení. Doma může mít kyslík, injekce na bolest, vše jako v nemocnici, ale musí chtít rodina a nebát se toho kroku. A pokud nemá rodina sílu a já věřím a chápu, že někdy rodina neunese tíhu umírání, můžeme si vybrat hospicové zařízení či chtít, aby lékaři a sestry se naučili profesionálnímu chování vůči umírajícím a neranili příbuzné. U nás na klinice máme pokoje po dvou, ale i tam, pokud je rodina přítomna u umírajícího každý den, druhého nemocného to ruší a je mu návštěva druhého nepříjemná. Skutečně pouze tam, kde jsou jednolůžkové pokoje a možnost pobýt s nemocným je snad jen v málo zařízeních. Navraťme proto smrti své místo doma, tak jako to dělali generace před ná mi. Nebojíme se zrození, nebojme se smrti, nechtějme zázraky medicíny, aby zachraňovala umírající nesmyslnými vyšetřeními a ujištováním, že bude líp. Nikdy nesmí selhat naděje a tou je hlavně lidská přítomnost, mé vlastní bytí a ochota řešit problémy, které jsou při umírání. Dokázat řešit bolest, sucho v ústech, výživu... a vědět, že na konci svých sil nepotřebuje nemocný tolik přijímat stravu, ale mít kvalitu života svých posledních dnů takovou, jakou si představuje nebo jakou si rodina myslí, že by ji asi chtěl mít vpřípadě, že s námi nedokáže mluvit. A také dovolit lidem mluvit o smrti a dokázat řešit problémy. A ty řešit jdou kvalitní ošetřovatelskou péčí a přístupem a léčebnými prostředky.
Každý den má svou šanci, aby byl.
Každý z nás si nese svou vlastní zodpovědnost za svůj život, za své zdraví a příprava na vlastní smrt s tím souvisí. dana