vaše zkušenost je velmi smutná. Jsem přesvědčena, že tomu tak všude není. A proto je dobře, že jsou tyto stránky pro všechny lidi, které zajímá téma umírání a smrt. Nebojme si vzít svého blízkého domů, neboť mu dokážeme dát laskavou péči doma, dokážeme poskytnout podporu a mít možnost konzultace či návštěvy sestry domácí péče, která příjde a poradí, bude provázet spolu s rodinou pro člověka, který odchází. V nemocničním prostředí nejsou skutečně podmínky pro soukromí, aby rodina mohla být jenom se svým příbuzným. Pracovala jsem v nemocniční i domácí péči jako sestra. Zabývám se umíráním již více než 13 let a mohu zodpovědně říci, že doma je méně bolesti, méně slz a více lásky než v nemocnici. A také doma je s umírajícím lepší kontakt, jako sestra tam jsem jen pro něho a pokud dokáži vytvořit skutečně vztah, založený na důvěře a pochopení, nemocný se mi svěří s tím, co ho trápí a já tam jsem pro něj jako velká skála, která je oporou v bolesti i radosti. Chápat, že bolest nemusí být jen fyzická, jen ji rádi do ní oblékáme a umírají chce někdy křičet bolestí, nerad odchází, to je však bolest duše, není vidět, o to víc bolí. Důležité je zhodnotit stav a identifikovat priority potřeb nemocného i jeho rodiny a dokázat je řešit, dokázat hledat cesty k řešení. Doma může mít kyslík, injekce na bolest, vše jako v nemocnici, ale musí chtít rodina a nebát se toho kroku. A pokud nemá rodina sílu a já věřím a chápu, že někdy rodina neunese tíhu umírání, můžeme si vybrat hospicové zařízení či chtít, aby lékaři a sestry se naučili profesionálnímu chování vůči umírajícím a neranili příbuzné. U nás na klinice máme pokoje po dvou, ale i tam, pokud je rodina přítomna u umírajícího každý den, druhého nemocného to ruší a je mu návštěva druhého nepříjemná. Skutečně pouze tam, kde jsou jednolůžkové pokoje a možnost pobýt s nemocným je snad jen v málo zařízeních. Navraťme proto smrti své místo doma, tak jako to dělali generace před ná mi. Nebojíme se zrození, nebojme se smrti, nechtějme zázraky medicíny, aby zachraňovala umírající nesmyslnými vyšetřeními a ujištováním, že bude líp. Nikdy nesmí selhat naděje a tou je hlavně lidská přítomnost, mé vlastní bytí a ochota řešit problémy, které jsou při umírání. Dokázat řešit bolest, sucho v ústech, výživu... a vědět, že na konci svých sil nepotřebuje nemocný tolik přijímat stravu, ale mít kvalitu života svých posledních dnů takovou, jakou si představuje nebo jakou si rodina myslí, že by ji asi chtěl mít vpřípadě, že s námi nedokáže mluvit. A také dovolit lidem mluvit o smrti a dokázat řešit problémy. A ty řešit jdou kvalitní ošetřovatelskou péčí a přístupem a léčebnými prostředky.
Každý den má svou šanci, aby byl.
Každý z nás si nese svou vlastní zodpovědnost za svůj život, za své zdraví a příprava na vlastní smrt s tím souvisí. dana
