Úmrtí syna

Dobrý den, moc s Vámi cítím. Mně umřel syn, když mu bylo šestnáct let. Jsem věřící a to mi pomáhá. Mám ještě dvě děti, ale kdyby jich deset bylo, každé je nenahraditelné. Je to už osmnáct let a stále na něho myslím, jak by vypadal, jestli by měl děti... Ale jsem o tom přesvědčena, že se s ním setkám. Vůbec o tom nepochybuji, ale stále je těžké o tom psát. V naší rodině nikdo nový nepřichází, jen pohřbívám. Ale vlastní dítě... Nic není horšího. Nebudu se příliš rozepisovat, ale jsem v klubu přátel postižených dětí a mohu jen potvrdit, že rodiče postižených mnohem víc ze stresů vážně onemocní. Moje velmi blízká kamarádka je po třetím ozařování a její muž skočil pod vlak. Nevím, jestli to tak mají i jiní, ale setkávám se až velmi často se smrtí. Je to těžké. Když syn odešel , tak zpočátku mi pomáhaly prášky a spánek. Spala jsem ve dne v noci a zdály se mi krásné sny. Ale to probuzení do reality, to bylo těžké. Dnes jsem si vědoma, že mě rodina a blízcí potřebují, takže musím fungovat. A také už jsem stará a věřím, že se se synem setkám. Vůbec o tom nepochybuji, ale to už je věcí víry a zkušeností s Bohem. Přeji Vám, ať se Vám podaří překlenout ty nejhorší časy.

dobrý deň, prajem všetkým vám úprimnú sústrasť. Chápem vašu bolesť zo straty syna, bude trvať dlho, kým sa s tým naučíte žiť, viem, že vás nič nebaví, je to ťažké. Ja som sa zo straty mamky tiež dlho spamätávala, žila na liekoch, lenže žiť som musela kvôli 2 menším deťom. Pokiaľ sa dá, žite pre ostatných, ktorých máte, spolu to nejak prekonáte, chce to veľa času, je to rana na duši. Vnúčatká vás potrebujú, ste pre nich dôležití, otázky typu prečo sa to stalo práve jemu, na to nik nevie odpovedať, ja vždy hovorím, že každý má tú svoju sviecu, ktorá dohorí. Je to hodne kruté. Život vie byť krutý a často sa stane, že práve idú tí dobrí, ktorí by tu ešte mali byť. Prajem vám, aby ste našli v sebe silu žiť a veľmi s vami súcitím. Držte sa. Henrieta