Dobrý den, moc s Vámi cítím. Mně umřel syn, když mu bylo šestnáct let. Jsem věřící a to mi pomáhá. Mám ještě dvě děti, ale kdyby jich deset bylo, každé je nenahraditelné. Je to už osmnáct let a stále na něho myslím, jak by vypadal, jestli by měl děti... Ale jsem o tom přesvědčena, že se s ním setkám. Vůbec o tom nepochybuji, ale stále je těžké o tom psát. V naší rodině nikdo nový nepřichází, jen pohřbívám. Ale vlastní dítě... Nic není horšího. Nebudu se příliš rozepisovat, ale jsem v klubu přátel postižených dětí a mohu jen potvrdit, že rodiče postižených mnohem víc ze stresů vážně onemocní. Moje velmi blízká kamarádka je po třetím ozařování a její muž skočil pod vlak. Nevím, jestli to tak mají i jiní, ale setkávám se až velmi často se smrtí. Je to těžké. Když syn odešel , tak zpočátku mi pomáhaly prášky a spánek. Spala jsem ve dne v noci a zdály se mi krásné sny. Ale to probuzení do reality, to bylo těžké. Dnes jsem si vědoma, že mě rodina a blízcí potřebují, takže musím fungovat. A také už jsem stará a věřím, že se se synem setkám. Vůbec o tom nepochybuji, ale to už je věcí víry a zkušeností s Bohem. Přeji Vám, ať se Vám podaří překlenout ty nejhorší časy.
