Renata
•
7. září 2015
•
Truchlení

Spojení se zesnulými

Dobrý den,
setkal se někdo z Vás s něčím tajemným a záhadným, když Vám někdo z Vašich blízkých odešel? Nebo nezkoušeli jste kontaktovat někoho, kdo se napojil na milovanou dušičku?
16 reakcí Vložit vlastní příběh
Miroslav sinkora
  (kontaktovat autora příběhu) •
13. listopadu 2022
Neumím ji kontaktovat ale mám ji v srdíčku,romantickou známost že spiritu r 2007,pocházeli jsme oba z Varnsdorfu tak proč zde
4 lidé vyjádřili účast.
Miroslav sinkora
  (kontaktovat autora příběhu) •
13. listopadu 2022
Se zesnulou Darinkou hovořím v duchu, navštěvují místo piety,moc mi chybi,15 let spolu
Miroslav
  (kontaktovat autora příběhu) •
1. září 2022
Zesnula mi má láska jmenuje se Darinka což v překladu znamená dar,dárek, hvězda,nositelka dobrá po dlouhých více než 17 letech,byla živel, rarášek s dobrým srdcem,chybí mi
Pavla
•
5. srpna 2015
Dobrý den,
pročítala jsem si zde příspěvky a se všemi soucítím a přeji vám všem spoustu sil. Taktéž jsem už pochovala pár důležitých osob v mém životě. Proto bych vás chtěla poprosit, zda to bude pro vás možné, abyste mi vyplnili můj dotazník k diplomové práci. Je zcela anonymní a velice byste mi pomohli s mým výzkumem a snad i trochu více odtabuizovat smrt a přítup k ní.

https://docs.google.com/forms/d/1sLIZj5w7N_dm6E-xAbj2Oeonll14kMpHPqMDHu-dR1M/viewform?usp=send_form

Moc Vám děkuji a přeji krásné vzpomínky a světlejší zítřky
boblu
•
2. června 2015
Táta nás opustil před 3 týdny, po 3 měsících, kdy mu byl diagnostikován lymfom. Moc bych se s tátou chtěla spojit, čekám, zda přijde ale zároveň chci nechat jeho duši volnou, nezatíženou. Tati, budu čekat, vzpomínat a nepřestanu milovat.
223 lidé vyjádřili účast.
Lída
•
15. května 2015
Je to rok a pár měsíců co mi umřela má milovaná maminka, pár dní po její smrti jsem měla večer zapálenou svíčku u její fotky a myslela na ni, ta svíčka byla ve svícnu,který má různé ornamenty ve tvaru slze,no a ráno jsem u svícnu našla krásné srdíčko z vosku, takže vím,že maminka tam někde je a čeká na mě a teď na nás dohlíží. Pak už se mi nic podobného nestalo,ale sem tam se jdu vždycky na to srdíčko podívat,abych si připomněla,že se to opravdu stalo a že věci mezi nebem rozhodně existují.
193 lidé vyjádřili účast.
Nikol
  (kontaktovat autora příběhu) •
28. srpna 2020
Také máme všude srdíčka z čehokoliv mamky pritel zemrel verim ze tu je porad nekde s nami
Alena
•
13. května 2015
Dobrý den, v sobotu odvezl bráška do nemocnice našeho tatínka my mu říkaly dědýnek s tím že ho hospitalizovali na plicním oddělení. Od soboty 9.12.2015 do neděle 10.5.2015 asi do 11 hodin dopoledne s ním vůbec nic nedělali až bratr když dorazil do nemocnice tak se zeptal lekaře a teprve potom kolem něj začali běhat , další den jsem šla za tatínkem já a zeptala jsem se lekaře co měl službu co se děje, a nestačila jsem se divit když mi řekl že jeho stav je vážný a v uterý 12.5.2015 rano kolem 4 nam umřel . Já v tu dobu jsem se vzbudila že jsem měla velmi svíravý pocit na hrudi a to samé maminka .Nevím co to znamená ale myslím si že za nami přišel a chtěl se s nami nějakým způsobem rozloučit i . Je mi ted velmi smutno a nevím jak zvládnu pohřeb. Nesmírně si vážím svých rodičů a ted mam jen maminku.A když jsem již dospělá tak to velmi bolí, a zapasím s myšlenkou zda v nemocnici udělali vše co měli nebo je to jen cílené umrtí aby stat nemusel vyplacet důchod,lečbu atd.
Květa
•
21. srpna 2015
Mám úplně stejný zážitek.19. dubna za ranního šera jsem procitla a myslela si, že tu bolest na hrudi nevydržím. Hledala jsem různé polohy, nic nepomáhalo. Bolest sama odezněla odhadem tak za 10 minut. Za dvě hodiny mi volali z nemocnice, že můj milovaný manžel v půl šesté ráno zemřel. V té chvíli bolesti jsem na něj vzpomínala, jak za ním ráno zase pojedu, co mu přivezu...a on mě v té chvíli opouštěl. Jsem si jistá, že se mi sevřelo srdce blížící se ztrátou. Květa
172 lidé vyjádřili účast.
Dana
  (kontaktovat autora příběhu) •
16. srpna 2016
Dobrý den, soucítím s Vámi a taktéž mám obdobnou zkušenost s nemocnicí, a ač je to víc jak rok a půl co mě manžel( 59 let) dost rychle opustil 12-2014, během víkendu v nemocnici, tak to s nimi řeším. Manžel mě strašně chybí, 33let je kus společného život.Bolest, žal, úzkost je nekončící, ano stále nevím jak žít dál,prázdnota............nic.....Dále manžel do čtvrtka byl v práci, v pátek těžko dýchal,nemohl pořádně na nohy, horečku neměl. Obvod.lékař nás poslal raději do nemocnice, tam manžela převzali po 15 hod.s řečma( po 3hodinách čekání)že je pátek,není místo. Já odmítla manžela odvézt jinam(MĚLA JSEM!!), jelikož jsem viděla jak krátce dýchá a už nemohl vůbec na nohy. Přijmuli ho a zdělili mě dig. zápal plic, nasadili antibiotika, v sobotu mě lékařka řekla ,krev mu odebrali,že stav se lepší,antib. zabrala, ač já to nepozorovala,v neděli vypadal manžel hodně špatně, ale věřila jsem, že prý to je normální, v pondělí mě manžel v 8h.volal, kdy přijdu,atd.a že umírá. Já, ať nechá těch řečí, že po 12h. jsem tam. Přijela jsem ve 12.15h a řekli mě, že manžela dali.na JIP (po vizitě v 9h.), a tam zemřel v 11.45h. Pak mě řeknou,to se stává, ant.nezabrala,při intubaci mu selhalo srdce, hotovo tečka. Nechápala jsem,. navíc se srdcem nikdy nic. Po delším čase, víc jak po roce a pul mě , odpověď: nejspíš měl infekci moč.cest delší čas a ta se zanesla na plíce.. A to byl manžel 10dní před tím na odběrech krev-moč -vše úplně v pořádku! Tak čekám co, zas odepíšou nyní a to je 16.8.2016. O víkendech se toho moc evidentně v nemocnici nedělá, nejlíp by bylo kdy lidé byli nemocní PO - PÁ(8-20h.)a také mladí. Vyplácet důchody a léčit starší? Proč? Takhle se dobře státu šetří. A nemocnice tam vědí, že málokdo podivná úmrtí řeší. Ano člověk má dlouho myšlenky jinde, jak dál žít, co bude...... Ale když jsou pochybnosti o úmrtí, má se to řešit, jak kvůli památce zesnulého, tak kvůli sobě, aby člověk neměl nekonečné otázky, atd. .A třeba se i nemocnicích něco změní. Nikdy není pozdě na řešení, ač to mě manžela nevrátí a Vám tatínka také ne, ale budete vědět, že jste pro něj udělala úplně vše, i po jeho odchodu. Přeji Vám ať bolest nad ztrátou tatínka se alespoň otupí, ta nikdy nevymizí. Opatrujte si moc maminku, pro ni odchod manžela je velikánská bolest, srdíčko bolí a člověka je jen půl. Mějte VY i Vaše maminka hodně sil a také společných chvil.
163 lidé vyjádřili účast.
JAROSLAVA
  (kontaktovat autora příběhu) •
24. dubna 2018
Dobry den,jiz jsem na začátku diskuze i já psala o radu,pomoc,nebo ,zda se take stalo neco podobného nekomu-můj bratr diabetik zemřel pred mesícem-ja pořád trpím a mám velke výčitky,ze jsem ho do té nemocnice dávala-nebot on nechtěl,chtěl být doma a říkal,že chce domů-mam výčitky,že jsem si asi oddechla,ze nemusíme davat pozor na jeho záchvaty,ktere mel casto -mel vysokou hlad.cukru v krvi,a poslední dny mu bylo spatne od chřipky -asi se mi ulevilo,ze bude v nemocnici-já ani sama nevím-věřila jsem,ze tam na nej dají pozor,cukr mu srovnají a jak se vyléčí ,tak se zas vrátí.Nikdy bych nevěřila,že se něco takového stane-a po bratrově smrti jsem si uvědomila,jak moc mi schází a ,jak moc jsem ho milovala,ale nedavala jsem to najevo a jsem z toho všeho tak hrozně smutná,že si říkám,ze se to melo stát raději mě.....již nemohu dál,mám strach o maminku,je již starší a smrt bratra bylo pro ni v životě nejhorší-co se mohlo stát-pořád pláče,je na lécích,které chvilku pomohou,ale smutek,žal a velike slzy se stále vracejí.Já bez léků take asi již nebudu-vzpomínám jaky byl,jak jsme spolu třeba řezali dřevo,a na spol.chvilky a je mi zle-tak hrozne se mi stýská,každy den a kazdou hodinu-chodím spát s myslenkami na bratra a ráno opet takto vstávám....nechci zapomenout-přeji si vrátit čas a aby se stal zázrak a on tu byl s nami.....V nemocnici mu ani nepomohli-ze zacátku se snazili,ale později to nechávali byt-ani nas neinformovali,ze bratr se horší-byl velice divny ke konci,jen spal a nebyl to on,mimo jednoho dne jsme tam kazdy den chodili-byl na normalním pokoji,dostal nemocniční zápal plic,ant.mu nezabírala,a vše se intenzivne zhorsovalo,kdyz jsme se ptali co a jak -tak nam bylo vzdy rečeno,ze by to melo byt lepsí po dalsích ant.a az ase mu srovná cukr -tak pujde domů-ani zádny naznak toho,ze je bratr horsí a stále horší,ze spatne jí a prestal i mluvit,kdyz jsme tam prijeli o víkendu-o posledním-tak mel ruce i nohy otekle a mel hypo-prosila jsem lekare at mu pomuzou a at to přezije-lekar nam rekl,ze ho ,stav je velice velice vázny a da ho na jip-tam ho dali,my pořád věřili,že ho zachrání-doktorka rekla,ze mu selhávají ledviny a ma v sobe hodne vody-jak ráda bych mu ledvinu darovala,ale jiz to pry neslo-vycevkovali ho az na jipu-na stan.pokoji ne-na jipu se snazili,ale po dalsím dnu bratra museli dat do um.spanku a pak dostal otravu a zemřel-ptám se pořád proč,proč neslo nic dělat dřív,proc jsem ho nechala v nemocnici,proc mu nedali lepsí leky ,neudelali bronchoskopii dríve..same otazníky-byla jsem i za prednostou kliniky ,a on mi rekl,kdyz bylo bratrovi 54-tak se přičítá 30let a rekne se,ze zemrel 84lety dedecek-ale to přeci nejde takhle říct,dale jsem chtela vedet,proc ho nedali na jip dříve a on rekl,ze prednost mají pacienti,u kterych ví,ze přežijí,a ja jsem z toho byla uplne na nervy a ptala se ho,zda vedeli,ze muj bratr zemre a on kyval-dále jsem se ptala,proc ho nedali na plicní a rekl,jdete se tam podívat,tam nemají volno-ja bych s maminkou a s celou rodinou,kdybych vedela jak na tom je delala vsechno proto ,aby mu bylo líp-byla bych schopná zburcovat nemocnice v cele republice i ve svete,hlavne aby zil-ptam se porád proc?chodili jsme tam,videli nas,kontakty meli,kdyby se prudce zhorsoval,zhorsoval se postupne-vyzadala jsem si i zdrav.dokumentaci-tak ani nevím,zda je orig.okop.-nebo prepsaná-není tam psaná ani pravda,ze mi jsme chteli,aby byl na aro,nebo jip-tam ho dali oni,kdyz se zhoršil-GLYKEMIE MU NEBYLA TAK CASTO MERENA ,JAK U DIABETIKŮ,KTEŘÍ NA TAKOVE VYKYVY GLIKEMIE TRPÍ.VŮBEC NEVÍM,CO SI MÁM MYSLET-ONI NEUDELALI -CO MELI-MAJÍ PŘECI PŘÍSAHU A DOKTOR JI MÁ PLNIT NAPLNO.A TO NEMLUVÍM O SESTRACH -KDYZ JSEM ZA NIMI SLA-BYLA JSEM NA OBTÍZ JEDNA REKLA,ZE PORAD NECO CHCI A MUSÍM CEKAT,PRITOM ONA SAMA VEDELA,JAK SPATNE NA TOM JE-VYKONAVAT BY TAKOVOU PROFESI BY MELI LIDÉ,KTERÍ NA TO MAJÍ A NE TI,KTEŘÍ SE NA TO NECÍTÍ-OMLOUVAM SE,ZA TAK DLOUHY CLANEK,ALE JSEM NESTASTNA.NECHCI PSÁT,ZE VSICHNI LÉKAŘI JSOU SPATNÍ-TO JISTE NE-A TECH DOBRYCH JE TAK CTVRTINA A STEJNE TAK SESTER. TED ASI NEMOHU VÍCE DELAT,JEN SE PTÁM PROC SE TAK STALO..A JSEM SAMÁ OTÁZKA A POCIT VINY A BEZNADEJE -ZTRATILA JSEM DŮVERU K LEKAŘŮM A NEVÍM,ZDA JSKO PACIENTI SPÍŠE NEJSME NA OBTÍŽ-VZDYT PRVNÍ JE ZAJÍMÁ,ZDA MATE KARTICKU ZDR.POJISTOVNY A NE LIDSKY ŽIVOT..PROSÍM VAS,KDO MÁ PODOBE ZKUSENOSTI........DEKUJI JAROSLAVA
124 lidé vyjádřili účast.
Regina
  (kontaktovat autora příběhu) •
2. listopadu 2018
Vím jak se cítíte ❤️Mne umřela maminka v 6ti letech a do teď na ni vzpomínám měla jsem stejný pocit jenže umřela vedle me ve spánku
92 lidé vyjádřili účast.
josef
  (kontaktovat autora příběhu) •
14. března 2022
mam to nejak podbone ted nedavno v nemocnici nadm umrel na “covid” dedecek a strejda, mac mi chybi oba dva, a muzou za to lidi z nemocnice, vim ze dali dedeckovi 2 vakcinu a my jsme o tom nevedeli nic nam nikdo z nemocnice nerekl, ze bude ockovan, jist mu tam nedavali, haj*****, kazdopadne mam furt pocit jak kdyby byli semnou a dohlizeli na me, dejinse ted ruzne divne veci jak kdyby se chtel semnou dedecek nb strejda spojit, diky.
Anet
•
5. května 2015
Dobrý den, dá se říci, že jsem se s něčím podobným setkala. Před třemi lety mě asi čtyři dny intenzivně bolela hlava, měla jsem temno před očima a divné prázdno, beznaděj a zoufalství. Nevěděla jsem proč, nezvládala jsem fungovat, jen jsem ležela ve tmě a brečela. Až to najednou v 11 večer samo o sobě přestalo, vyšla jsem na procházku, mírně vál vítr a bylo teplo, a mě bylo najednou nějak hodně lehce. Poprvé se mi pak v noci podařilo usnout. Hned ráno mi však volala maminka, že v 11 večer umřel dědeček. Byla jsem jeho nejstarší vnučka, měli jsme mezi sebou silné pouto. A vím, že ty čtyři dny bojoval, bál se mě opustit, a já to cítila. Věděla jsem, že to byl on, že moje tělo a duše reagovaly na to oddělení. Bolelo to, ale já jsem prostě věděla, že je to ten správný čas a že už jsme oddělení.
Totéž se mi stalo i nyní, byť v nižší intenzitě. Opět mě z neznámého důvodu bolela hlava, měla jsem mžitky, náběh na brečení, neodůvodněnou beznaděj, asi dva dny v kuse. A včera večer to přišlo, zastřelila se mi kamarádka. Nebyla to moje nejbližší přítelkyně, ale z nějakého důvodu jsem věděla, že se něco žene, jen jsem nevěděla, ze které strany. Znala jsem ji od dětství, byť to byla kamarádka mojí sestry, asi jsem ji chápala, nevím. Ale přes všechny slzy mi poté, co jsem se to dozvěděla, přestalo být tak zle.
Myslím, že občas prostě mé tělo zareaguje dříve, než se nějaká smrt skutečně stane. Možná jako obranný mechanismus, aby toho tlaku najednou nebylo moc, možná jen s lidmi, co jsme na nějakých "stejných vlnách", nevím.
Květa
•
7. května 2015
Já jsem se setkala přesně s tím stejným: pokud se podíváte na můj dnes (7.5.) napsaný stesk, můj manžel byl měsíc v nemocnici po těžké otravě léky a já jsme za ním každý den chodila. Jednou k ránu jsem opět nemohla spát, přemýšlel jsem, kdy za ním půjdu a co mu budu číst, a náhle mě přepadl pocit, že snad mám infarkt. Intenzivní bolest za hrudní kostí, stále jsem se snažila nalézt v posteli polohu, při které by to přestalo, až bolest ustala sama asi po deseti minutách. O dvě hodiny později mi volali z nemocnice, že manžel před dvěma hodinami zemřel. Navštívit mě však už nepřišel, i když na to denně čekám.
Petra
•
8. října 2017
Ja jsem si to take prožila.Jednoho večera jsme měli jit ke známym a mě se zničeho nic udělalo strašne špatne.Nikam jsme nešli,a behem dvou hodin mi volala maminka že tatka zemřel.Z ničeho nic .Naprostá rána do srdíčka.