nevím......-

Milá Hany, je to surové, ale nemůžeš dělat nic. Vím, jak to bolí, já tenkrát před šesti lety navíc měla výčitky: do poslední chvíle jsem se tvářila, jako že bude líp. Nepřipustila jsem, abychom mluvili o tom, že se blíží konec. A když ten konec přišel, uvědomila jsem si, že jsem mu nedala možnost se doopravdy rozloučit. I když jsemn ho držela za ruku, s tím balvanem žiju dodnes... Drž se a snaž se vzpomínat na to dobré. Já si taky dodnes vybavuji jeho "miláčku, udělej ni kafe..."

Zažila jsem totéž před 6 měsíci i nemoc byla stejná. Mám pocit viny, že jsem neudělala vše
co jsem měla, že jsem nestihla říci, co jsem chtěla. Ale byla jsem strašně vyčerpaná
z nevyspání, z péče o manžela. Dělala jsem to vše z láskou, ale
mám to neustále před očima. Není před tím úniku. Bojím se, že všechny kolem obtěžuji
svými náladami, ale říkám si, že mám nárok se vybrečet, nemluvit, chodit na hřbitov
a dělat, dokud nepadám únavou. Práce je to co mi pomáhá, každý den si něco naplánuji.
A taky psaní, snažím se z bolesti vypsat. Je to všechno moc těžké a žádné rady nepomáhají
Musíme si to každá nějakým způsobem odžít .Pavla

Hany....delat se neda proste vubec nic. Mrzi me to...jen to prezit,preckat,mluvit o tom,vyhledat pripadne odbornou pomoc,kdyz ma clovek pocit,ze uz to nezvladne,cokoliv co jakkoliv jen na vteriny muze ulevit....
Jinak nic a nikdo nemuze nijak zasadne pomoci.
Stale hledat varianty a zpusoby jak si i jen na moment ulevit....
Nic si nevycitat,vse je normalni. Dva dny v posteli,plac,krik,opit se,prospat vikend,s nikym nemluvit nebo naopak mluvit porad,smich,zoufalstvi,zast,smutek,negace. Vse je v pohode,pokud to jen na minutu ulevi vam....
Pak uz jen cas ,cas,cas a neustale hledani ulevy a smyslu....
I ja ho uz rok hledam
......