Zažila jsem totéž před 6 měsíci i nemoc byla stejná. Mám pocit viny, že jsem neudělala vše
co jsem měla, že jsem nestihla říci, co jsem chtěla. Ale byla jsem strašně vyčerpaná
z nevyspání, z péče o manžela. Dělala jsem to vše z láskou, ale
mám to neustále před očima. Není před tím úniku. Bojím se, že všechny kolem obtěžuji
svými náladami, ale říkám si, že mám nárok se vybrečet, nemluvit, chodit na hřbitov
a dělat, dokud nepadám únavou. Práce je to co mi pomáhá, každý den si něco naplánuji.
A taky psaní, snažím se z bolesti vypsat. Je to všechno moc těžké a žádné rady nepomáhají
Musíme si to každá nějakým způsobem odžít .Pavla
