Soňa
  (kontaktovat autora příběhu) •
6. ledna 2017
•
Truchlení

Navždy v srdci

Už to dělá skoro měsíc, co se mi z ničeho nic udělalo nevolno. Začalo to ve městě, musela jsem jít zpět domů, vybrat si cestu mimo lidi, boční ulicí. Domů jsem přicházela se skloněnou hlavou. Až mi to bylo divný, že nemám ani sílu udržet hlavu. Pocit nevolnosti nadále přetrvával. Těsně před domem jsem zaslechla SMS zprávu. V ten moment jsem ji však neměla sílu přečíst. Doma jsem na 2hod usla ve vaně a po probuzení zvracela a potom konečně ulehla do postele. V posteli se mi konečně udělalo o trochu líp a v tu si vzpomněla na SMS. V ní stálo, že taťka spadl, je v bezvědomí a že byl odvezen na ARO s krvácením do mozku, že mám přijet :( Neměla jsem slov :( Vyčerpaná, v posteli a s takovouto prognostikou mého milovaného otce. Přijela jsem avšak marně.. Náš tatínek se po dvou operací, odsátí hematomu a pro prostor odstranění lébeční kosti však již z umělého spánku neprobudil :( Ležel 16 dní v kómatu napojen na přístroj vytvářející umělé dýchání. Jelikož neměl v očích lékařů šanci na probuzení, byl 15den od dýchacího přístroje odpojen. Tatínek vydržel ještě obdivuhodných 26hodin sám dýchat a to přesně do doby, co jsme ho přišli všichni naposledy navštívit. V době kdy naposledy vydechl jsme tak u něho byli všichni ♥ Moc nám všem chybí, miloval nás a moc nám na nás záleželo! Nikdy na něho nezapomenu a v srdci ho mám na vždy. Nestihli jsme se rozloučit slovně z očí do očí avšak asi je to tak i dobře, neboť by mě to asi utrhlo srdce. I tento tichý odchod byl velmi bolestivý. A kdyby ke mně hovořil a já musela rozloučení přijmout asi bych se shroutila. Bylo mu čerstvých 66let, narozeniny však již strávil v kómatu. Jakoby již neměl vstupit do nové roční konstelace, jakoby již měl jiný úkol, tam na druhém břehu. Tati z pozemského života jsi možná odešel, v mém srdci jsi však napořád ♥
202 lidé vyjádřili účast.
1 reakce Vložit vlastní příběh
Jana
  (kontaktovat autora příběhu) •
11. ledna 2017
Moc hezky napsaný životní příběh. Vehnalo mi to slzy do očí. Smrt mého táty, který mi umřel v pouhých 56 letech zcela nečekaně, jsem prožívala hodně podobně jako vy, našla jsem ho už bohužel mrtvého. Celých šest let od jeho smrti, jsem si kladla otázku, jestli bych se s ním dokázala rozloučit, jestli by to pro mě bylo lepší, než ho takhle najít a už mu nestihnout říct, jak strašně sem ho milovala a jak byl báječný táta i děda. Na tuto otázku si dovedu odpovědět až nyní, když mi před pár měsíci umřela i má milovaná maminka v 60 letech. Musela jsem si prožít i druhou stránku smrti, kdy jsem s maminkou byla pořád, starala jsem se o ni a rozloučila se s ní. Bylo to šílené, myslela jsem si, že to nezvládnu, bylo to to nejhorší, co jsem v životě prožila a že toho bohužel bylo hodně. Bylo strašné, se na ni dívat, zadržovat pláč a vědět, že ji už nikdy neuvidím, že už nebude, hladit ji ruku, dívat se do jejích upřímných očí plných lásky. Nechtěla umřít, ale ten boj bohužel nevyhrála. Zvládla jsem to ani nevím jak, ale držela jsem se jen kvůli své 12 ti leté dceři, která tam byla semnou, nechci ani popisovat jaké to bylo pro ni, pro ještě malou holku, která svou babičku zbožňovala a do té doby snad ani nechápala přesně, co je to smrt. Je to teprve pár měsíců a strašně to bolí a asi ani nikdy nepřebolí. Nic si nevyčítejte, to rozloučení z očí do očí, by pro vás bylo určitě ještě mnohem horší, nebo si to alespoň myslím, podle toho, co jste napsala. Každý člověk, to má prostě jinak. Je vidět, že jste tatínka měla moc ráda, přeji vám mnoho sil, ve vašem srdíčku už zůstane napořád. Vím, že je to málo, vím, jak to bolí, ale vzpomínky, ty nám nikdo vzít nemůže.