Moc hezky napsaný životní příběh. Vehnalo mi to slzy do očí. Smrt mého táty, který mi umřel v pouhých 56 letech zcela nečekaně, jsem prožívala hodně podobně jako vy, našla jsem ho už bohužel mrtvého. Celých šest let od jeho smrti, jsem si kladla otázku, jestli bych se s ním dokázala rozloučit, jestli by to pro mě bylo lepší, než ho takhle najít a už mu nestihnout říct, jak strašně sem ho milovala a jak byl báječný táta i děda. Na tuto otázku si dovedu odpovědět až nyní, když mi před pár měsíci umřela i má milovaná maminka v 60 letech. Musela jsem si prožít i druhou stránku smrti, kdy jsem s maminkou byla pořád, starala jsem se o ni a rozloučila se s ní. Bylo to šílené, myslela jsem si, že to nezvládnu, bylo to to nejhorší, co jsem v životě prožila a že toho bohužel bylo hodně. Bylo strašné, se na ni dívat, zadržovat pláč a vědět, že ji už nikdy neuvidím, že už nebude, hladit ji ruku, dívat se do jejích upřímných očí plných lásky. Nechtěla umřít, ale ten boj bohužel nevyhrála. Zvládla jsem to ani nevím jak, ale držela jsem se jen kvůli své 12 ti leté dceři, která tam byla semnou, nechci ani popisovat jaké to bylo pro ni, pro ještě malou holku, která svou babičku zbožňovala a do té doby snad ani nechápala přesně, co je to smrt. Je to teprve pár měsíců a strašně to bolí a asi ani nikdy nepřebolí. Nic si nevyčítejte, to rozloučení z očí do očí, by pro vás bylo určitě ještě mnohem horší, nebo si to alespoň myslím, podle toho, co jste napsala. Každý člověk, to má prostě jinak. Je vidět, že jste tatínka měla moc ráda, přeji vám mnoho sil, ve vašem srdíčku už zůstane napořád. Vím, že je to málo, vím, jak to bolí, ale vzpomínky, ty nám nikdo vzít nemůže.
