Hvězdička
  (kontaktovat autora příběhu) •
8. července 2016
•
Truchlení

Máma byla před smrtí dlouho psychicky nemocná

Prakticky skoro celé mé dětství. Byla tu občas sice fyzicky, psychicky nikoli. Nikdy jsem se o ní nemohla opřít. Důvěra mezi námi nebyla žádná. Vlastně bylo její úmrtí pro mě jakýmsi vysvobozením..... Je to šest let, co zemřela. Od té doby hraji před okolím hrdinku, jak vše zvládám. Když jsem sama, chybí mi role mámy. Někdo, komu bych mohla důvěřovat, nějaká žena, se kterou bych mohla být nějak spojená. Do této doby jsem byla relativně v pohodě, pokud nebyl nějaký krizový čas. Chybí mi, když skončí nějaká životní etapa. Není tu nikdo, kdo by mě vyslechl, nikdo, komu bych mohla plně důvěřovat. Mám strach navazovat jakékoli vztahy, bojím se, že o ně přijdu.. Zajímalo by mě, jestli se s tím někdy vyrovnám. Zda zvládnu navazovat zdravé vztahy - přátelské i partnerské, tak abych se s jejich rozpadem nehroutila a nevynořovala se mi vzpomínka na ztrátu mámy. Co pro to vyrovnání se mohu udělat? Čtu knížky, občas mi pomohou, ale občas si připadám ve všem tak ztraceně, zmateně, sama. Nevíte někdo prosím, zda existují nějaké spolky pro ženy bez matek? Popř. nějaké knihy? Děkuji ... Všem, kteří prožili podobné přeji hodně síly!
2 reakce Vložit vlastní příběh
Lenka
•
19. srpna 2016
Hvězdičko,

nejste sama s takovou zkušeností. Jenže Ti lidé o tom nemluví nebo jen zcela výjimečně,
a jen s několika málo lidmi.
Myslím, že je možné tuto kapitolu života uzavřít a dívat dopředu. Člověk vztahy k dobrému životu potřebuje, když je ale navazuje, je riziko, že některé nedopadnou dobře, ale to je normální život. Když se člověk učí nějaký sport, tak občas taky spadne, ale pak se zvedne. Co je ale podstatné, některé vztahy dobře dopadnou, a to stojí za to.
O spolcích tohoto druhu nevím, ale zkuste chodit mezi nějaké lidi pravidelně, např. mi napadá jazykovka nebo kurz šití nebo cokoliv jiného, co je Vám blízké. A když to nebude ono, tak za pár měsíců něco jiného. A k tomu občas vyrazit do jiného prostředí, třeba aspoň na prodloužený víkend. Hlavně se nebojte lidí a a neseďte sama doma jen nad knížkami! V případě občasného pocitu intenzivního osamění někdy pomůže jít do kina, třebas i sama, na film, který Vás oslovuje. Moc Vám přeji pěknou budoucnost, Lenka.
XKO
•
6. července 2016
Ahojky, je mi to moc líto. To už jsi slyšela asi milionkrát a ničemu tím nepomůžu, ale nenapadá mě nic výstižnějšího. Obdivuji, že ses s tím vůbec popasovala, svědčí to o tvé síle - nezhroutila ses. Ale trpíš po tichu, hluboce a nevíš, co s tím.
Zda to někdy přejde - na to ti neodpovím, myslím, že taková ta díra v srdci tam bude navždy. Zcela se to nezacelí, ale věz, že přijde čas, kdy ti z toho nebude těžce, ale hezky smutno. Zní to asi bizarně, ale je to tak. Jak to popsat... jednou budeš vzpomínat, aniž by tě to drtilo, ale bude tě to naopak hřát u srdce. Tedy to, že jsi měla maminku, ať byla jaká byla. Očividně jsi s ní byla spojená i přes všechny komplikace a stále truchlíš.
Na knihu doporučení nemám, ale jedna věc je nějaká forma seberealizace, věnování se koníčkům se zápalem. Možná, že by ti pomohlo, když by ses vypovídala u psychologa. Neděs se toho, není to žádná ostuda ani prohra. Ty můžeš spíš získat, než ztratit. Tím, že bys to vše řekla neutrální osobě, zopakovala všechno, co tě na tom trápilo a trápí a vyjádřila i to, co si necháváš stále pro sebe, ulevilo by se ti. Není to hned, to ne, ale svůj smysl to má a ne malý. Třeba bys byla pak ochotnější k vytváření nových vztahů.
Moc mě mrzí, že není nikdo, o koho by ses mohla opřít. Ale nemůžeš být celý život sama, doufám, že se ti po krůčcích začne víc dařit a najdeš spřízněnou duši.
Přeji ti mnoho sil a optimismu, pokud možno!
A respekt za statečnost ;)
204 lidé vyjádřili účast.