Prakticky skoro celé mé dětství. Byla tu občas sice fyzicky, psychicky nikoli. Nikdy jsem se o ní nemohla opřít. Důvěra mezi námi nebyla žádná. Vlastně bylo její úmrtí pro mě jakýmsi vysvobozením..... Je to šest let, co zemřela. Od té doby hraji před okolím hrdinku, jak vše zvládám. Když jsem sama, chybí mi role mámy. Někdo, komu bych mohla důvěřovat, nějaká žena, se kterou bych mohla být nějak spojená. Do této doby jsem byla relativně v pohodě, pokud nebyl nějaký krizový čas. Chybí mi, když skončí nějaká životní etapa. Není tu nikdo, kdo by mě vyslechl, nikdo, komu bych mohla plně důvěřovat. Mám strach navazovat jakékoli vztahy, bojím se, že o ně přijdu.. Zajímalo by mě, jestli se s tím někdy vyrovnám. Zda zvládnu navazovat zdravé vztahy - přátelské i partnerské, tak abych se s jejich rozpadem nehroutila a nevynořovala se mi vzpomínka na ztrátu mámy. Co pro to vyrovnání se mohu udělat? Čtu knížky, občas mi pomohou, ale občas si připadám ve všem tak ztraceně, zmateně, sama. Nevíte někdo prosím, zda existují nějaké spolky pro ženy bez matek? Popř. nějaké knihy? Děkuji ... Všem, kteří prožili podobné přeji hodně síly!