Má drahá milovaná maminko

Maminka je pro většinu z nás to nejdražší, co máme. Ta moje zemřela před 12 lety a není den, abych si na ni nevzpomněla a nevyhrkly mi slzy do očí. Pořád ji v duchu volám, když jsem v nesnázích, někdy se mi zdá, že je se mnou. Co bych dala za to, se k ní přitulit, obejmout ji a říct jí, jak ji mám ráda. Sama už jsem v důchodovém věku, mám děti, vnuky. A přece se cítím bez ní ztracená. Vím, že by nechtěla, ať se trápím. Pořád doufám, že se jednou zase sejdeme.

Vážený Vladimíre, dnes je to sice již 7 měsíců, kdy ve věku 77 let umřela moje maminka také na cévní mozkovou příhodu, ale pořád se s tím nemohu vyrovnat a vrací se mi to ve vlnách a pořád si vyčítám, co jsem mohl více udělat, věřil jsem, že zůstane naživu, že udělám stavební úpravy, budu se o ni starat, ale v den, kdy vypadalo, že se její stav z úplné apatie začíná zlepšovat, jsem večer přijel a našel ji na pokoji již mrtvou. Vím, co cítíte, vyjadřuji Vám takhle na dálku moji opravdovou úpřímnou lítosta soustrast, snažte se vzpomínat na to pěkné, co jste spolu zažili. Radilo by se dobře, ale sám mám velké problémy se s tím vyrovnat.

Ahoj, já mám zase zkušenosti s doktory jiné... Můj dědeček zemřel 7.1. na infarkt. Ráno mu bylo zle, bolela ho hlava, ruce, nohy a na hrudi. Byl ale natolik silný, že odmítnul sanitku a vydal se k obvodnímu lékaři, kterému důvěřoval. Ten ale nemá v ordinaci EKG a místo, aby zavolal sanitku, aby dědečkovi provedli kontrolní vyšetření, ho pouze poslechnul a poslal ho pěšky zase domů. Dědeček chvíli na to doma zemřel... Mama se zhroutila. Co máme dělat? Žalovat to? Když tam mama byla, tak to popřel, že prý dědu u srdce nebolelo... Když si uvědomím, že tady ještě mohl být...