Maminka je pro většinu z nás to nejdražší, co máme. Ta moje zemřela před 12 lety a není den, abych si na ni nevzpomněla a nevyhrkly mi slzy do očí. Pořád ji v duchu volám, když jsem v nesnázích, někdy se mi zdá, že je se mnou. Co bych dala za to, se k ní přitulit, obejmout ji a říct jí, jak ji mám ráda. Sama už jsem v důchodovém věku, mám děti, vnuky. A přece se cítím bez ní ztracená. Vím, že by nechtěla, ať se trápím. Pořád doufám, že se jednou zase sejdeme.
