Leona
  (kontaktovat autora příběhu) •
29. prosince 2017
•
Truchlení

jsem vdova

Bohužel se musím přidat k velmi smutným příběhům tady.... Je mi 48let a stala se ze mě vdova .Můj milovaný manžel.který byl ve 4.st.rakoviny hrtanu,bojoval 13měs.velmi statečně.Když už nebyla žádná nadějě,docházely mu síly a nesmírně trpěl fyzicky i psychicky,rozhodl se pro dobrovolný odchod z tohoto světa....Pár dní před vánocema se zastřelil....Zůstala jsem sama s 11letým synem.Nechce se mi žít,nechce se mi vůbec nic a jak tady už někdo psal..je mě jen půl....Druhá polovina odešla spolu s mým mužem.Nepománají léky,psycholog.přátelé..vůbec nic.Je jen obrovská bolest.Díky příspěvkům zde,doufám,že i já to časem zvládnu a nebudu jen přežívat ale možná i časem žít???
11 reakcí Vložit vlastní příběh
Blanka
  (kontaktovat autora příběhu) •
12. srpna 2018
Milá Leono, vracím se na tyto stránky o dlší době. Můj manžel prohrál boj s rakovinou hrtanu před šesti lety. Bylo mi o něco málo víc než vám a na rozdíl od vaší situace naše děti byly dospělé. Ale ten pocit, že zemřela půlka mě, ten byl stejný. A upřímně? Zůstává to tak. První myšlenka po probuzení - "on tu není". Cokoli se podaří - "on se toho nedožil". A nejhorší je, že ačkoli mě přátelé donutili "žít", za každou radost se mu omlouvám. Vyčítám si, když se raduji ze života, který on nemůže sdílet se mnou. Je to tvrdé, ale jediné, co já můžu sdělit jako zkušenost je, že se naučíte žít s tou bolestí, anebo takovým tím smutkem. Jestli jste ho milovala, jestli byl polovinou vašeho života, ta rána zůstane. Nebude třeba krvácet každý den, každou minutu, ale bude vaší součástí. Ale věřte, jde to. Budete se i radovat...
Pavla
  (kontaktovat autora příběhu) •
1. září 2018
Paní Blanko, mám stejné pocity, usínám a probouzím se s myšlenkou na manžela.
Nejhorší jsou víkendy. Snažím se zaměstnat, ale je to stejně těžké. Ptám se manžela, zda
jsem vše udělala dobře, co jsem udělala a bojím se dalšího dne
Leona
  (kontaktovat autora příběhu) •
28. září 2018
Paní Blanko...vrátila jsem se na tyto stránky po delším čase....a ano máte pravdu,přesně popisujete moje momentální pocity a prožívání...Děkuji Vám....
Josena
  (kontaktovat autora příběhu) •
15. února 2019
Paní Blanko, mně manžel zemřel před 18ti měsíci při dopravní nehodě. Odešel chlap v plné síle.. Mně je 58, děti jsou už z domova a ta samota je stále hrozná, prostě mi chybí půlka mého já. Umím být sama na starosti, ale být sama na radosti je pro mne opravdu těžké. Za chvilku se narodí naše první vnoučátko a já s ním nemůžu tu radost sdílet, to moc bolí...
83 lidé vyjádřili účast.
martina
  (kontaktovat autora příběhu) •
22. června 2018
Jsem taky vdova manžel zemřel před 3 mi týdny na plicní embolii bylo mu 42 let mě o rok víc doma mi zůstal 13 ti letý syn a 4 letá dcera...
142 lidé vyjádřili účast.
Markéta Trombíková
  (kontaktovat autora příběhu) •
2. září 2019
Dobrý den,dnes jsem na této strance poprvé, Přečetla jsem si váš příspěvek a znovu se dala do plače .Mně je 45 let a 23.7.2019 mi taky zemřel manžel bylo mu47 a zemřel taky na plicní embolii clap v úplné síle bez jakychkoli jinych onemocnění.Zustala jsem sama s e studujícím18 letym synem a 8 letou dcerkou .Svět se mi zastavil nedokažu se vzchopit i ta malá je statečnější nežli já vím kde kdo tvrdí že tochce čas ale ja tomu nevěřím .Jsem v invalidním duchodu 3stupně a v mnoha věcech jsem musela spoléhat na manžela ted sedím doma deti ve škole a já se utápím čím dál hlouběji,CHtěla bych se vás zeptat jestli se po roce cítíte lépe jestli i mé trápení alespoň trošinku otupí. Jak se cítíte ted s odstupem času co vám nejvíc pomohlo?Za případnou odpověd vám děkuji .
84 lidé vyjádřili účast.
Pavla
  (kontaktovat autora příběhu) •
11. února 2018
Je mi o něco víc, manžel zemřel také na rakovinu, letos v lednu po 14 měsících. Vím, o čem píšete. Já jsem zbraně zamkla a klíče nosila u sebe. Do poslední chvíle jsem u něho byla. Byl statečný, ale víte sama, jak musel trpět. Nespím, nechutná mi jíst, nic se mi nechce dělat, vyhýbám se lidem. Děti mi dávají úkoly- odvézt vnučky do školy, zašít oblečení, upéct buchty, dojet se podívat do práce apod. jinak bych nevstala z postele. Větu, že čas zahojí rány , nemohu slyšet, i když je pravdivá. Přeji vám hodně síly a přátel okolo sebe. Pavla
252 lidé vyjádřili účast.
misha
•
14. ledna 2018
jsem take vdova. je mi 34 let a mam 5 leteho synka. muj umrel ve 33 letech na rakovinu tlusteho streva. je mi lito ze nemuzeme byt vsichni tri spolu stastna rodinka. mrzi me ze nemuze videt vyrustat naseho meleho. moooc mi chybi
291 člověk vyjádřil účast.
Kristy
  (kontaktovat autora příběhu) •
21. února 2020
Před 3 týdny mi zemřel muž na rakovinu konečníku.Mame také 5 léteho syna. Jak to zvládáte po roce? Jak se vám daří? Momentálně mám pocit že to nelze nikdy úplně překonat.
73 lidé vyjádřili účast.
Blanka
•
11. ledna 2018
Milá Leono, vždyť máte syna, který vás potřebuje, musíte mu být matkou i otcem zároveň!
Je to strašně těžké - já jsem ztratila manžela v době, kdy děti byly dospělé, tedy na jednu stranu o starost míň, ale zase to prázdno bylo o to horší. Je mi 56, je to 5,5 roku, co miláček odešel. Jen vás připravím na to, že jestli jste ho opravdu milovala, ta bolest vás zaskočí i po létech, když to budete nejmíň čekat. Takže jediné: počítejte s tím. Jedu třeba z práce a uvědomím si, že mě nečeká. Slzy. Zazní písnička, kterou měl rád, a neustojím to...
Nesnáším to "život jde dál", ale fungovat musím. I vy musíte. Ta bolest teď bude součástí vašeho života.
zdena
  (kontaktovat autora příběhu) •
19. března 2019
taky jsem zustala sama partner mi tragicky zahynul pri vykonu povolani vloni v lete zustal mi postizeny syn porad to strasne boli;rada bych nasla nekoho kdo ma podobny osud