Je mi o něco víc, manžel zemřel také na rakovinu, letos v lednu po 14 měsících. Vím, o čem píšete. Já jsem zbraně zamkla a klíče nosila u sebe. Do poslední chvíle jsem u něho byla. Byl statečný, ale víte sama, jak musel trpět. Nespím, nechutná mi jíst, nic se mi nechce dělat, vyhýbám se lidem. Děti mi dávají úkoly- odvézt vnučky do školy, zašít oblečení, upéct buchty, dojet se podívat do práce apod. jinak bych nevstala z postele. Větu, že čas zahojí rány , nemohu slyšet, i když je pravdivá. Přeji vám hodně síly a přátel okolo sebe. Pavla
