Milan
  (kontaktovat autora příběhu) •
6. února 2019
•
Truchlení

Jak se vyrovnat se smrtí mamky?

Ahoj,
už je to 15 měsíců od toho co mi zemřela mamka. Mám pocit že jsem se stále nedokázal vyrovnat s tím, že mi umřela. Jsem rád, že jsem přežil Vánoce a už druhý rok, jsem si ani nepořizoval vánoční stromeček. Necítím se na to,něco slavit a z kluka, který měl rád zábavu, cestování a tak. Jsem se hodně uzavřel do sebe.
Prostě se necítím posledních 15 měsíců v pohodě, ale nevím co s tím mám dělat. Čekal jsem, že mi bude lépe a nebudu v takovém stavu jako nyní. Přijde mi to snad i horší jak předtím. Nemám tátu a nyní i mámu a přijdu si na světě sám.
Ta samota je na tom to nejhorší, v tomhle si rozumím se spolužačkou ze základky, které taky zemřela mamka. Ona aspoň chápe mé pocity a já ty její. Jinak mám pocit, že když se chci někomu svěřit kdo to nezažil, tak mi nerozumí. Není den, kdy bych na to nemyslel. Rád bych s tím něco udělal ale nevím co. Pořád to mám v sobě a tíží mě to moc.
144 lidé vyjádřili účast.
6 reakcí Vložit vlastní příběh
Pavla
  (kontaktovat autora příběhu) •
11. února 2019
Milý Milane,
dnes je to přesně rok, co mi odešla maminka - nejlepší přítelkyně a člověk, jakého jsem znala. Byla jsem s ní do posledního vydechnutí a držela jí za ruku. Snad jen to mi trochu pomáhá. Zemřela když jsem jí hladila a říkala jak moc jí mám ráda. Ale bolest se mi ani po roce nezmenšila. Je stejně velká ne-li větší, protože mi chybí čím dál víc. Starám se o tatínka, kterého mi svěřila na starost. Není den, kdy bych nevzpomněla na ten týden, co jsem u ní seděla a držela jí za ruku a doprovázela jí do konce. Je to něco co se vypálí do mozku a nikdy to nezmizí. Možná se s tím naučíme žít, ale bolest bude pořád stejně velká. Žiju, protože mě potřebuje tatínek a vím, že by si to maminka nepřála, abych se trápila. Ona odcházela statečná, vyrovnaná a svým způsobem šťastná. Vždycky budu vzpomínat se slzami, ale taky s láskou a smíchem při vzpomínkách na společné zážitky. Ze srdce nám maminky nikdo nevezme. Vzpomínejte na to krásné, co jste zažívali, nebojte se prohlížet fotografie a klidně si přitom poplakat. Není to věc slabosti, ale síly citu. Držte se!!!!!
Milan
  (kontaktovat autora příběhu) •
13. února 2019
Ahoj Pavlo,
děkuji za tuto reakci. Bohužel poslední dobou zjišťuji že potřebuji ještě pár měsíců oddychu, ale bojím se aby mi nedošli peníze. Nedokážu se zatím dostat do pracovního procesu. Předtím když žila mamka jsem zvládal práci i studium na univerzitě. Nyní mám pocit, že ani jedno z toho nedokážu. Ještě k tomu, že nemám ani přítelkyni ani žádný nějaký cíl v životě, tak se plácám životem.
Kláruš
•
13. února 2019
Pavli,držte se..Já už jsem Vám jednou reagovala,mame to dost podobné,my máme rok zítra,uz několik dní pozoruju datum a děsím se toho dne. Je mi smutno stále víc a stále víc si nemůžu uvědomit,ze se to fakt stalo a není tu..nějak se to všechno vrací a vypadala jsem už smířeně,ale není to tak a nebude. Moc to bolí.
Pavla
  (kontaktovat autora příběhu) •
20. února 2019
Kláruš, moje neštěstí je, že vypadám pořád děsně vesele a statečně. Ale já se s odchodem maminky nesmířila a nikdy nesmířím. Ta bolest nepřejde. Nejhorší je, když chci zvednout telefon a zavolat jí. Není kam. Začala jsem chodit na "skupinu". Bolesti si sdělujeme a snad trochu bolest obrousíme.
Hana
•
6. února 2019
Milý Milane, je mi moc líto, že procházíte takovým smutným obdobím...Já se vyrovnávám se smrtí tatínka, ale mám to “jednou nahoře, jednou dole” a dokážu si tak od truchlení alespoň na chvíli pomyslně odpočinout...Myslím, že u Vás je největší problém to, že - jak píšete - jste na to hodně sám, a když už máte komu se svěřit, tak máte pocit, že Vám dotyčný nemůže rozumět...Ráda bych Vám řekla, že nejspíš nemůže, stejně jako mě nemohou lidé ,co něco takového nezažili, úplně porozumět. O to ale koneckonců - dle mého názoru - nejde. Nikdo nemůže zcela pochopit to, čím si procházíte. Může Vás ale vyslechnout, obejmout, můžete to sdílet, můžete to vyplakat, a o to jde. I když to budete opakovat pořá dokola. Zažil jste něco moc těžkého a dusit to v sobě Vám jenom zhoršuje celou situaci. Sama mám rodinu, ale i tak jsem zvolila jako podporu psychologa a mohu jen doporučit. Je to názor někoho “zvenku”, kdo nehodnotí a nabízí právě tolik potřebný prostor pro sdílení...Chci Vás jenom podpořit v tom, abyste dál hledal cestu, jak z toho ven. Přijít o maminku je jistě hrozně těžké, ale ona sama by si jistě přála, abyste šel dál. Začněte něčím malým, mě osobně také pomáhá se hýbat, dlouhé procházky, poslech hudby, hledám si drobné úkoly, které mi odvádí pozornost...hlavně nebýt sám, chodit mezi lidi...Držím moc palce ať je lépe. Jste silný, překonáte to.
Milan
•
10. února 2019
Ahoj Hanko,
děkuji za povzbuzení. Sám jsem zjistil, že zatím to bez antidepresiv to nepůjde. Ale jinak můžu fungovat normálně. Ale bez prášků na spaní a tak, jsem nedokázal ani usnout. Tak jsem to poslední díl dospával.