Milý Milane, je mi moc líto, že procházíte takovým smutným obdobím...Já se vyrovnávám se smrtí tatínka, ale mám to “jednou nahoře, jednou dole” a dokážu si tak od truchlení alespoň na chvíli pomyslně odpočinout...Myslím, že u Vás je největší problém to, že - jak píšete - jste na to hodně sám, a když už máte komu se svěřit, tak máte pocit, že Vám dotyčný nemůže rozumět...Ráda bych Vám řekla, že nejspíš nemůže, stejně jako mě nemohou lidé ,co něco takového nezažili, úplně porozumět. O to ale koneckonců - dle mého názoru - nejde. Nikdo nemůže zcela pochopit to, čím si procházíte. Může Vás ale vyslechnout, obejmout, můžete to sdílet, můžete to vyplakat, a o to jde. I když to budete opakovat pořá dokola. Zažil jste něco moc těžkého a dusit to v sobě Vám jenom zhoršuje celou situaci. Sama mám rodinu, ale i tak jsem zvolila jako podporu psychologa a mohu jen doporučit. Je to názor někoho “zvenku”, kdo nehodnotí a nabízí právě tolik potřebný prostor pro sdílení...Chci Vás jenom podpořit v tom, abyste dál hledal cestu, jak z toho ven. Přijít o maminku je jistě hrozně těžké, ale ona sama by si jistě přála, abyste šel dál. Začněte něčím malým, mě osobně také pomáhá se hýbat, dlouhé procházky, poslech hudby, hledám si drobné úkoly, které mi odvádí pozornost...hlavně nebýt sám, chodit mezi lidi...Držím moc palce ať je lépe. Jste silný, překonáte to.
