Milý Milane,
dnes je to přesně rok, co mi odešla maminka - nejlepší přítelkyně a člověk, jakého jsem znala. Byla jsem s ní do posledního vydechnutí a držela jí za ruku. Snad jen to mi trochu pomáhá. Zemřela když jsem jí hladila a říkala jak moc jí mám ráda. Ale bolest se mi ani po roce nezmenšila. Je stejně velká ne-li větší, protože mi chybí čím dál víc. Starám se o tatínka, kterého mi svěřila na starost. Není den, kdy bych nevzpomněla na ten týden, co jsem u ní seděla a držela jí za ruku a doprovázela jí do konce. Je to něco co se vypálí do mozku a nikdy to nezmizí. Možná se s tím naučíme žít, ale bolest bude pořád stejně velká. Žiju, protože mě potřebuje tatínek a vím, že by si to maminka nepřála, abych se trápila. Ona odcházela statečná, vyrovnaná a svým způsobem šťastná. Vždycky budu vzpomínat se slzami, ale taky s láskou a smíchem při vzpomínkách na společné zážitky. Ze srdce nám maminky nikdo nevezme. Vzpomínejte na to krásné, co jste zažívali, nebojte se prohlížet fotografie a klidně si přitom poplakat. Není to věc slabosti, ale síly citu. Držte se!!!!!
