Dlouhých smutných 7 týdnů
Dnes ve 14:00 hod to bude dlouhých 7 týdnů, co mi odešel manžel. Je mi pořád tak strašně smutno, tak zoufale smutno. Nic najednou nedává smysl, čas se neskutečně vleče a to trápení nemá konce.
Měli jsme se čas rozloučit, byla jsem u něj a držela ho za ruku, byl doma a bez bolesti tak, jak si to přál. Ani v tom není útěcha.
Nevím kde najít sílu. Nejsem schopná cokoliv doma dělat, když už něco sním je to salám z papíru, sedím a koukám na urnu. Zapaluju jednu svíčku za druhou, mluvím k němu, brečím a píšu. Mám pocit, že jsem se už úplně zbláznila. Zvládám jen jít do práce a z práce. Mám kolem sebe lidi, kteří se mě snaží zachraňovat, ale moc to nepomáhá. S nimi se snažím, ale pak zas přijdu domů a chci nebýt. A to mě čeká balení a stěhování, nevím, co s jeho věcmi, vlastně nic nevím, jen se snažím nějak přežívat.
Čtu tady všechny ty příběhy a cítím z nich tolik bolesti. Vím že nejsem první ani poslední, kdo tohle nějak zvládnout musí; polovinu lidí na celém světě to potká, že jim zemře někdo blízký, ale já už vážně nevím jak dál. Těch 7 týdnů je věčnost, já nevím, kolik jich ještě dokážu vydržet.
In reply to Dobrý den,upřímnou soustrast by Anonym (neověřeno)
In reply to Světlanko, Hanny...v duchu by Anonym (neověřeno)
In reply to Dobry den pani Pavlo,dekujeme by Anonym (neověřeno)
In reply to Hanny, na druhou stranu.. by Anonym (neověřeno)
In reply to Hanny, na druhou stranu.. by Anonym (neověřeno)