Dnes ve 14:00 hod to bude dlouhých 7 týdnů, co mi odešel manžel. Je mi pořád tak strašně smutno, tak zoufale smutno. Nic najednou nedává smysl, čas se neskutečně vleče a to trápení nemá konce.
Měli jsme se čas rozloučit, byla jsem u něj a držela ho za ruku, byl doma a bez bolesti tak, jak si to přál. Ani v tom není útěcha.
Nevím kde najít sílu. Nejsem schopná cokoliv doma dělat, když už něco sním je to salám z papíru, sedím a koukám na urnu. Zapaluju jednu svíčku za druhou, mluvím k němu, brečím a píšu. Mám pocit, že jsem se už úplně zbláznila. Zvládám jen jít do práce a z práce. Mám kolem sebe lidi, kteří se mě snaží zachraňovat, ale moc to nepomáhá. S nimi se snažím, ale pak zas přijdu domů a chci nebýt. A to mě čeká balení a stěhování, nevím, co s jeho věcmi, vlastně nic nevím, jen se snažím nějak přežívat.
Čtu tady všechny ty příběhy a cítím z nich tolik bolesti. Vím že nejsem první ani poslední, kdo tohle nějak zvládnout musí; polovinu lidí na celém světě to potká, že jim zemře někdo blízký, ale já už vážně nevím jak dál. Těch 7 týdnů je věčnost, já nevím, kolik jich ještě dokážu vydržet.