Jan Janík
  (kontaktovat autora příběhu) •
5. října 2020
•
Truchlení

Žal nad ztrátou manželky

Před 3 měsíci mi zemřela manželka v náručí z plného zdraví na krvácení do mozku po 40 letém manželství. Žili jsme jeden pro druhého,byl to vyjímečný vztah.
Od její smrti prožívám pouze žal a utrpení, které se nedá popsat. Ve městě, kde jsme bydleli celý život neexistuje místo,které by mi manželku nepřipomínalo, na chatu, kde se ta tragédie udála, nemám odvahu jet. Být v bytě je jedno velké trauma. Chodím několik hodin denně bez cíle po městě, případně chodím na hřbitov, kde trávím hodně času. Vzhledem k tomu, že nemám přátele, kteří by byli ochotni sdílet se mnou moje trápení, vyhledal jsem psychologa. Ani to nepřináší úlevu. Dá se říci, že se mi v mých 65 letech zhroutil svět, který se mi zdál neotřesitelný.
Dcera má dnes již vlastní rodinu a život, navíc žije na druhém konci republiky. Má dvě malé děti,takže má sama starostí nad hlavu a mnoho prostoru ji na mě nezbývá.
Poradí někdo, co se zbytkem života? Má někdo podobnou zkušenost. Děkuji za odpovědi.
4 reakce Vložit vlastní příběh
Dagmar Kůsová
  (kontaktovat autora příběhu) •
19. března 2021
Vážený pane Jane, mě zemřel včera přítel na srdeční selhání. Byli jsme spolu pět let a byli jsme si navzájem vším. Měl roztroušenou sklerózu a byl na vozíku, já o něj celou dobu pečovala a jeho náhlé úmrtí je pro mě velký šok. A tak se pro útěchu ve svém zoufalství obracím k lidem kteří jsou na tom stejně jako já. Zatím jen brečím a brečím a vím že to bude čím dál horší, takže co se zbytkem života já Vám bohužel neporadím, protože sama nevím co budu dělat. Vše co jsem měla naplánované se mi zhroutilo a cítím jen prázdnotu a beznaděj. Zatím bude pro mě útěchou jen to, že tady budu moci sdílet svůj smutek s lidmi stejného osudu.
Pavla
  (kontaktovat autora příběhu) •
11. října 2020
Mám úplně stejné trápení přítel před 4mesici spáchal sebevraždu beru antidepresiva ale ani ty nepomáhají cítím hroznou beznaděj a prázdnotu stejně jako vy nevím jak vše překonám...Přítel měl roztroušenou sklerózu a bál se že přestane chodit ...
Jana
  (kontaktovat autora příběhu) •
1. listopadu 2020
Pavlínko,přijmete mou co nejupřímnější upřímnou soustast....vím , že ted nejsou slova,která by zmírnila Vaší bolest,přesto bych Vám ráda něco řekla nevím jestli je ted ta chvíle........kdy jste plná zoufalství,smutku,bolesti,prádznoty otázek proč??????přehráváte si poslední společné chvilky ptáte se sama sebe proč???jak mi to mohl udělat,???proč si mi tu nechal????? jak to zvládnu???? Jestli ne ted ,třeba se k mím řádkům vrátíte později...ráda bych Vám řekla,že Vašemu příteli rozumím,vím jak je těžké pro lidi,kteří otěžce onemocní smířit se s tím co je potkalo.... bojí se bolesti,nemohoucnosti,bojí se že budou na obtíž navíc chtějí aby si ho ty které miloval pamatovali takového jaký byl.Vím ,že i Vás napadá tady nebýt....Pavlínko,je to velmi těžké přijmout to co se stalo,bohužel není síly,kerá by danou situaci vrátila věřím,že naši blízcí jsou andělé dohlíží na nás,pomáhají a Vás čeká ješte ten nejtěžší ukol .....Odpustit Vašemu příteli........ bude to dlouhá cesta,ale věřím že to zvládnete,kdyby jste potřebovala si popovídat ozvete se myslím na Vás...............Jana
Henrieta
•
7. října 2020
p. Ján, prijmite úprimnú sústrasť nad stratou manželky. Je to ešte krátky čas, časom to bude bolieť menej. Ak máte dcéru a vnúčatá, cestujte za nimi ak sa dá. Deti vás rozveselia, dajú energiu a ešte aj pomôžete dcére pri jej povinnostiach. Mne tiež zomrela mama a musela som fungovať pre 2 menšia deti. Stojí to za to. Hrajte s vnúčatami hry, vezmite ich von na prechádzku ak sa dá. Je to tá najlepšia terapia a deti vás budú mať radi a nebudete ani sám. A nebojte sa ani Covidu, nemusí to mať každý. Ja by som to riešila takto, pretože mám deti veľmi rada. Držte sa Henrieta.