Ema
  (kontaktovat autora příběhu) •
18. června 2018
•
Truchlení

Umírá mi tatínek

Je mi 13 let, nemám sourozence a umírá mi tatínek. Byl rok a půl nemocný a teď už jenom leží a spí a už není doma, je už pár dní v hospici.
Nikdo to nechápe, jenom já a máma. Chtěla bych to všem říct, ale je to marné. Nikdo mi nepomůže, nikdo to nezažil. Chtěla bych umět vrátit čas, chtěla bych umět udělat zázrak, aby se uzdravil. Tatínek byl ten nejhodnější na celém světě, všechno mi vysvětloval, ukazoval, chodili jsme na procházky. Už nemůžu psát dál, protože mě to moc bolí.
13 reakcí Vložit vlastní příběh
Eva
•
28. srpna 2018
Emičko, je mi moc líto, že Ti tatínek odešel. Mně tatínek odešel, když mi bylo šest let a tři měsíce. Dodnes si tak živě pamatuji poslední naše chvíle. Tatínek mi odešel náhle. Odpoledne jsem ho vyprovázela, když odjížděl do pivovaru ve Velkých Popovicích na noční. Ráno ho šla maminka budit, ale on už se neprobudil. Prodělal během spánku srdeční infarkt. Dnes je mi 60 let a sedm měsíců. Vzpomínky na něj jsou tak jasné a skutečné, jakoby to byl rok. Jsem přesvědčena, že tvé pocity nejsou klam, tatínek je opravdu jak jen může s tebou. Mne navštěvoval v noci ve spánku, vyzvedl mě z postele za ruku, a společně jsme se vznášeli nad vsí. Jak jsem se zmínila, bylo mi něco přes šest let. To si člověk nemůže vymyslet. Říkala jsem to tenkrát mamince, ale ta mi nerozuměla, tak jsem to nechala ukryté ve své duši. Jsem ale přesvědčena, že smrtí nic nekončí, a ti naši milovaní nám pomáhají, co jen jim je dovoleno, abychom to nějak zvládli. Posílám pozdravení a lásku - Eva
Veronika
  (kontaktovat autora příběhu) •
19. června 2018
Eminko, vím že teď prožíváš velice těžké období, že tě to moc bolí a chtěla by jsi, aby se stal zázrak. Moc ti rozumím, mě umřela maminka, pro mě ta nejlepší, pořád na ni myslím a bolí mě srdíčko.. Vzpomínky a láska navždy v tobě zůstanou a buď silná pro mamku, jednou budeš mít i svou rodinu a já věřím, že tatínek bude tvůj andílek a věřím že se jednou s našimi blízkými shledáme.
Ema
  (kontaktovat autora příběhu) •
20. června 2018
Veroniko, děkuji ti, dneska v noci můj tatínek umřel....ještě to neumím pochopit, vstřebat, nevím, co bude...
161 člověk vyjádřil účast.
Veronika
  (kontaktovat autora příběhu) •
20. června 2018
Eminko, je mi to strašně moc líto.. Drž se, vím že to co prožíváš je nepopsatelné, mě maminka umřela před třemi měsíci a také to nemohu stále pochopit, je mi po ní moc smutno. Také byla pět dní v hospicu, nikdy dříve jsem nezažila nic těžšího, bude to chtít spoustu času a v našich srdíčkách budou stále s náma. Kdybys chtěla můžeš mi kdykoliv napsat.
Ema
  (kontaktovat autora příběhu) •
21. června 2018
Veroniko, děkuji Ti. Taky je mi moc líto, že jsi přišla o maminku a vím, že tak rozumíš té mé bolesti. Protože kdo to nezažil, vůbec neví, co je to za utrpení... Jsem ráda, že mi píšeš a že mě utěšuješ. Občas mám pocit, že tatínka cítím nebo že je tady, ale někdy zase mám pocit nejistoty a zoufalství. Co Tobě nejvíc pomáhá?
Veronika
  (kontaktovat autora příběhu) •
21. června 2018
Ahoj Emi, přesně jak píšeš kdo nezažil nepochopí, přijít o svého blízkého je velice bolestivé. Je to všechno o pocitech a nám nezbývá nic jiného než se s tím poprat. Prošla jsem fázema, že já musím něco udělat, nebo že jsem měla udělat něco jinak, ale vím že to nebylo možné, poté zlost na lékaře... Maminka byla 5 dní v hospicu a už ani nemluvila, nepila a den před její smrtí byl zoufalství, držela jsem ji za ruku a v duchu k ní promlouvala (s láskou jí děkovala za všechno a prosila ji ať se dál už netrápí) náhle se náš tep propojil jako by jsme byly jedno tělo, nikdy dříve jsem nic silnějšího necítila. Druhý den ráno nám volali že maminka zemřela, ještě se sestrou jsem se s ní šla rozloučit. Emi nevěřila bych tomu, ale maminka se lehce usmívala a vypadala tak klidně.. Milovala svoji babičku a já věřím že je tam někde s ní.. A my musíme jít dál, i když ten pocit v srdíčku si ponesem pořád, jen čas to trochu otupí. Emi ptáš se co mi pomohlo, je to velmi individuální každý to prožívá jinak. Je mi 35 let a mám dvě devítileté holky a manžela. Takže nejvíce mi pomáhá rodina, manžel mě podržel, všechny útrapy jsme prožily se sestrou že jsem v tom nebyla sama, v práci kamarádce zemřela taky maminka takže přesně věděla co prožívám, tak nejvíc asi právě to. Jinak běžné fungování v rodině, práce, děti.. Ale jsou dny kdy si popláču. Jak píšeš také jsem měla pocit maminčiny přítomnosti, nikdo neví co je mezi nebem a zemí. Takže jestli ti můžu poradit buď s mamkou, kamarády s někým kdo je ti blízký a mluv o svých myšlenkách a pocitech a klidně i plakej časem to bude lepší. Jestli chceš jsem i na fb Veronika Frintová (černobílá fotka), klidně můžeš napsat. Drž se Emi.
Ema
•
24. června 2018
Já FB nemám, ale děkuji. Omlouvám se, že jsem vám tykala, myslela jsem, že jste na tom jako já...
152 lidé vyjádřili účast.
Veronika
  (kontaktovat autora příběhu) •
24. června 2018
Emčo, budu ráda když mi budeš tykat. Víš ono v podstatě na věku vůbec nezáleží, někdy si připadám jak malá holka....Tak se drž.
Bára
  (kontaktovat autora příběhu) •
22. června 2018
Ahoj Emy mě umřel tatínek letos koncem května je to hodně čerstvé nemůžu se s tím srovnat ani náhodou,nejhorší jsou ty rána a večery.skoro nespím Je to moc těžké někdy mám pocit že už nemůžu dál,zatím mě nic moc nepomáhá prý pomůže až čas, snad ano.Moje mamka je hodně nemocná tak jen doufám že to nějak zvládne. Moc se mi líbilo jak si psala že Tě všechno učil a jak jste chodily s tatínkem na procházky u mě to bylo stejné .Zkus hodně odpočívat poslouchej třeba tvoje nejlepší písničky hudba je lék. Myslím na tebe a na tvoji mamku je to velice těžké já vím.
Ema
  (kontaktovat autora příběhu) •
24. června 2018
Ahoj Báro, a můžu se zeptat, kolik ti je? Protože si myslím, že je to jiné, když umře tatínek někomu dospělému...mě je po něm tak strašně smutno, nemůžu ho obejmout, nepohladí mě... mám ho moc ráda a moc mi chybí...nejhorší je to večer a brzy ráno, to mám úzkosti a deprese a nevím, co mám dělat...
Přeji ti, aby se tvoje máma uzdravila.
134 lidé vyjádřili účast.
Bára
  (kontaktovat autora příběhu) •
26. června 2018
Ahoj Emo, jsem už dospělá bylo mi letos 40. ztráta tatínka je nepopsatelná a myslím že je to jedno kolik ti je, ale máš pravdu že je to pro tebe horší vyrůstat bez tatínka. Zatím nejde se s tím srovnat. Můj tatka umřel v nemocnici ze začátku se zdálo že to bude dobré jezdily jsme tam každý den 6 týdnů 7 týden se ale začal horšit bylo to šílené dívat se jak umírá já jsem tam jen stála a čekala na zázrak ta bezmoc . Minulý týden jsem byla pro urnu myslela jsem že tam odpadnu snad je to ještě horší doléhá to na mě víc a víc...Všichni kdo tu jsme procházíme velice těžkým obdobím čekali jsme na zázrak., ted jen doufáme že to snad bude jednou snesitelnější . Myslím na Tebe
Pavla
•
25. června 2018
Emi, je mi to moc líto. Chtěla bych ti říct, že to přebolí, že to čas léčí, ale není to tak. Zůstanou ale nádherné vzpomínky na to hezké, co jste spolu prožili. Neboj a nestyď se plakat. Plačte pokud to jde spolu s maminkou i sourozenci. Podporujte se a dávejte si sílu. společně to zvládnete. A ty jsi velmi statečná dívka. Objímáme tě, i když se neznáme, protože většina z nás to tady zažila a víme o čem píšeš. Kéž by šlo, aby část té bolesti jsme mohli vzít i na sebe a tobě ulevit. Drž se děvče!!!!!
Pavla
•
25. června 2018
Emi, abys rozuměla, nemyslela jsem Tvými sourozenci - pochopila jsem, že nemáš sourozence. Ale vyjádřila jsem se špatně. Myslela jsem prostě s rodinou -ať už maminky nebo tatínka.
182 lidé vyjádřili účast.