Lea
  (kontaktovat autora příběhu) •
29. října 2017
•
Truchlení

Maminka

Dobry vecer, maminka mi zemrela v pondeli. V kvetnu ji diagnostikovali rakovinu plic a metastazy na mozku. Byla to neskutecna bojovnice. Bala se i odberu krve a vzdycky nam tragicky licila jak odber probihal a ze takovou jehlu jsme jeste nevideli :-) Byla takovy bebicko... Najednou se nam uplne zmenila pred ocima. Nikdy by jsme nerekli, ze se bude takhle prat. Podstoupila ozarovani mozku a ctyri chemoterapie. Prestala chodit, dostala trombozu, denne jsem ji pichala injekce na redeni krve. Dokazala si ji pichnout i sama! Driv by si sama nevyndala ani trisku. Chemoterapie ji zacala zrat krvinky. Musela dostat transfuzi a doktor lecbu ukoncil. Maminka si ani jednou nepostezovala. Vubec si nepripustila, ze by se nemohla vylecit. Posadila jsem ji na vozik a jely jsme spolu na nakupy..tolik to mela rada. Jeste mela tolik planu.. Porad se smala a byla tak normalni. V pondeli uz si zacala stezovat, ze se ji hur dycha. Ve stredu jsme volali sanitku. V patek maminku prevezli do DKS. Doporucil ji to lekar aby byla pod dohledem a maminku jsme nepremluvili aby se vratila domu. Bala se, ze kdyz se zacne dusit tak sanitka nestihne prijet. Byli jsme za ni denne. I dvakrat. Moc se ji tam libilo. Kdyz jsem ji rikala, at jde domu tak mi rekla, ze tam zustane jen nez se to trochu nezlepsi. V nedeli mela zachvat. Dusila se. Jeste mi rikala,: vidis, jeste, ze jsem tady. Co by jsme doma delali! V pondeli rano jsem sla za ni s mensi dcerou a uz jen lezela. Bez knizky, bez bryli...neco bylo spatne. Povidala si a byla moc unavena. Sestra rikala, ze maminka mela v noci dalsi zachvat a moc zhorsila. Chvili jsem u ni zustala, ale usinala. Rekla jsem ji, ze prijdu odpoledne. Prijeli jsme za ni odpoledne s brachou a moji starsi dcerou. Uz o nas vubec nevedela. Spatne dychala. Po chvili vydechla naposledy. Doktor rikal, ze na nas cekala. Hrozne me mrzi a porad si vycitam, ze jsem nebyla s ni. Ale ona proste domu zpatky nechtela. A sestry me nezavolaly ani pres to, ze jsem je o to zadala, kdyz jsem odchazela. Tak se to blbe seslo. Ja i dcera jeste ted dobirame antibiotika. Kdybych byla zdrava a byla tam sama tak jsem u ni zustala. Porad si clovek rika, co by kdyby.. V pondeli maminka zemrela, ve veku 62 let, ve ctvrtek mela pohreb. Denne se v tom placam. V noci budim manzela, protoze brecim ze spani. Maminky by proste nemely umirat!
4 reakce Vložit vlastní příběh
Jasmin
  (kontaktovat autora příběhu) •
15. listopadu 2017
Tiez mi zomrela maminka. Je to presne 3 mesiace. Je to ako zlý sen. Každý den plačem a premaham sa koli deťom. Mala rakovinu. Zistili to ked uz bolo pozde. Tiez statočne bojovala. Chcela aspoň rok. V apríli jej ju zistili a v septembri zomrela. Mam plno výčitiek. Hlavne to ze zomrela v nemocnici, ze som ju tam nechala zomrieť samu. V pondelok mala ist domov a ona zomrela v nedeľu rano. Vidím a cítim ju všade. Hlavne ked idem do jej domu, kde žije teraz uz iba otec. Je mi ľúto ze nemôže vidieť moje deti. Aké su krásne a co dokazu. Mam znich radosť, ale ta bola 3 násobná ked som ju videla aj v očiach mojej mamy. Stratila som svojho životného spojenca, najlepšiu kamarátku, človeka ktory skutočne pri mne stal v dobrom i zlom. Stále na nu myslim a vsetko v hlave rozoberám. Jej život, to ze som mala urobiť veci inak, jej chorobu, jej smrť.
Kam odchádzajú mamy? Kde teraz su? Nedávno som si náhodou pozrela film Divočina s Reese Witherspoon. Asi je nas veľa, co takto trpíme ked stratíme mamu. Moja mala len 65 rokov. Doposiaľ som bola šťastná. Teraz sa mi zrútil svet. Ako ďalej? Azda len s myšlienkou "ked sa cítiš v živote najslabšie, musíš byt najsilnejší". Musíme nájsť silu sústrediť myseľ a pozornosť na druhých okolo seba, na tých ktorí nas potrebuju. Dúfať, ze jedného dňa sa s maminkou niekde tam hore stretneme, vystiskame sa, vyrozprávame to co sme nestihli a poprosime v jej náručí o odpustenie. Dovtedy ale musíme žiť a bez viery to bude oveľa ťažšie.
Lea
  (kontaktovat autora příběhu) •
15. listopadu 2017
Jasmin, kazdy den pocitam jak dlouho uz jsem maminku nevidela. Dnes je to 22 dni co umrela. Tak strasne to utika. Jeste jsem nemela silu vyklidit jeji skrine a ostatni veci. Taky chodim do domu kde bydlela a porad tam citim jeji vuni. Taky na ni porad myslim a probiram v hlave vsechno. Jak dlouho asi byla nemocna nez se na to prislo. Hodne o ty hnusny, zakerny nemoci ctu. Ted zpetne mi dochazi kolik mela priznaku. Taky si porad vycitam, ze jsem ji nechala umrit samotnou. I kdyz uz o mne moc nevedela, mela jsem tam zustat s ni a aspon ji drzet za ruku. Mela jsem s sebou, ale malou nemocnou dceru, ktera z babicky byla cela vykulena. Mela jsem ji dat nekomu pohlidat nebo nevim...porad se mi to v hlave mele. Mela jsem taky maminku jako nejlepsi kamaradku. Videly jsme se kazdy den. Psaly jsme si a volaly. Ta mensi dcera si babicku moc neuzila. Tu první dceru hlidala kdykoliv jsem potrebovala. Byla uzasnou babickou pro moje dve holky. Denne jsem ji posilala fotky holek nebo psala co ktera zase vyvedla. Ted uz se o to nemam s kym delit. A presne jak pisete ta radost byla vetsi, kdyz jsem ji poslala fotku a ona mi hned odepsala. Hrozne me mrzi, ze jsem s ni netrávila jeste vic casu. Porad jsem nekam spechala. Z prace do skolky, nakoupit, uvarit doma, uvarit mamince, poklidit ji a zase pryc. Vubec nevim jak to tady bez ni zvladnu, ale jak pisete musime zit dal i bez ni.
Jasmin
  (kontaktovat autora příběhu) •
16. listopadu 2017
Milá Lea. Ja si stale dookola nieco vycitam. Idem sa z toho zblázniť. Hlavne, ze som ju nepobozkala a nebola s ňou ked umierala. Zomrela sama v nemocničnej izbe. Moje chúďatko, moje krehké vtacatko, moja draha maminka. Nepovedala som jej ako velmi ju ľúbim a ako ju potrebujem. Stále ma boli hlava. Je mi hrozne.
Klara
  (kontaktovat autora příběhu) •
8. dubna 2018
Jasmin, rozplakala jste mě. Moc mě dojala vaše krásná slova o vaší mamince. Ona určitě věděla že ji milujete, že je vaše křehké ptáčátko, i když si to už nemůže přečíst.