Dagmar
  (kontaktovat autora příběhu) •
22. listopadu 2016
•
Truchlení

Mladá vdova

Dnes je to týden, co mne navždy opustil můj milovaný manžel. Léčil se se srdcem. I když se zdálo, že vše bude v pořádku, transplantace se nedožil. Bylo mu pouhých 43 let. Ani v nejhorším snu by mne nenapadlo, že tě 37 letech bude ze mne vdova s rok a půl starou holčičkou. Loni jsme zařizovali spolu svatbu, letos sama pohřeb... Vím, čas... Ale momentálně je to hrozná hrozná bolest, prázdnota a beznaděj...
191 člověk vyjádřil účast.
5 reakcí Vložit vlastní příběh
Martina
  (kontaktovat autora příběhu) •
31. března 2017
Dobrý den, je mi velice líto čím si procházíte. Na začátku března 2017 mi zemřel manžel, bylo mu také 43 let. Zůstala jsem se 4 dětmi ve věku 24,22,16 a 7 let sama. Tak jako vy, jsem si ani v tom nejhorším snu nemyslela, že budu ve 43 letech vdova. Je mi zle, smutno, úzko ... Měli jsme tolik plánů, těšili jsme se jak spolu zestárneme, budeme se starat o vnoučátka a teď... nic, obrovská díra v srdci. Mám velkou oporu v našich dětech, bez nich bych to asi vůbec nezvládla. Tu strašnou bolest jakou prožívám, kdo nezažil....
121 člověk vyjádřil účast.
Markéta
  (kontaktovat autora příběhu) •
13. dubna 2017
Dobrý den,mám stejnou bolest a nevím jak se s tím poprat...Bydlím s dcerami z prvního manželství 23 a 20 let a s dětmi 9 let kluk a dcera 13 let které mám s manželem který zemřel před 11 dny..Zemřel mi nahle bez varování a stejně jako vy jsme se strašně milovali měli plány a když zemřít tak ve stáří ve spánku ruku v ruce...On sice ve spánku ano na zástavu srdce a já spala vedle něho a když jsem se náhodou ve 3h vzbudila byl už fialový a nic už nepomohlo.porad si vyčítam že jsem spala,nezjistila to dřív třeba by se dalo pomoc...Na nás karavan nechci jezdit tam zemřel ale známý říkají ať pokracuji že to dělal s láskou pro nás
..Je to strašný a jak píšete nemít děti tak jdu asi za ním...
Karel
•
31. prosince 2016
Dobrý den, přijměte upřímnou soustrast. Mně žena zemřela před necelými třemi roky. Reakce na příspěvek z 11.9. Tehdy jsem se tak trápil, že jsem byl vlastně rád, že takové trápení nemusí zažívat moje žena, kdybych zemřel já. Vím, že je to podivná úvaha, ale svým způsobem mi pomáhala, protože jsem svoji ženu miloval a nepřál bych jí ty strašné stavy. Je pravda, že dnes už se umím z něčeho radovat, umím se na něco těšit, smát se, ... ale ta radost bude vždycky poznamenána určitým smutkem na duši. Teď je to příliš krátká doba, budete ještě nějakou dobu fungovat jako automat, ale věřte, že bude postupně trochu lépe. Přeji hodně sil!
Dagmar
  (kontaktovat autora příběhu) •
31. prosince 2016
Dobrý večer Karle. Děkuji za projevenou účast... Momentálně mi přijde, že je to horší a horší. Ale ano. Člověk se snaží fungovat. Už kvůli dceři... Je mi líto, že jste také přišel o ženu... Ano, ta bolest pro toho, který zůstane, je ale nesnesitelná... Pravda, čas...
161 člověk vyjádřil účast.
Hanka
  (kontaktovat autora příběhu) •
27. listopadu 2016
přijměte upřímnou soustrast:( ano vím,že se všude píše ,že to chce čas,ale...já jsem taky přišla o milovaného muže,možná jste četla můj příběh,je přímo pod vaším příběhem,takže vím jak vám je:(..je to 3 týdny a bolest se stupňuje...nemít syna,vzdám to:(i vy máte pro co žít:( máte dítko:)věřte mi,je to těžké i po těch 3 týdnech a nevím jestli se s tim někdy smířim:(navíc nenávist z jeho rodiny mě taky dusí:(kdyby jste si chtěla napsat,můžu vám dát meila na sebe:(jinak vám přeji moc a moc síly