Táta
•
7. září 2015
•
Truchlení

Pohřbil jsem svého syna

Letos mi tragicky zahynul můj 12letý syn, je to nejhorší věc v mém životě, dodnes stale přemýšlím o tom, jestli mám vůbec na tomto světě zůstat, nebo odejít za ním. Byl to strašně hodný kluk a moc mi chybí, moc a moc ho miluju a pomyšlení, že po zbytek života budu bez něj, je pro mě nemyslitelná. Nebyl to jen můj syn, ale i nejlepší přítel. Chtěl bych ho jen jedenkrát obejmout a potom bych mohl klidně odejít(zemřít). Normálně bych sem nepsal, ale hrozně mě zajímá, jestli je šance se s ním někdy setkat ???? To je vše díky
108 reakcí Vložit vlastní příběh
dáša
•
29. července 2010
milá karolíno moc vám děkuji že jste mi napsala je mi také moc líto vaší sestry je to hrozně těžké nejde se s tím vyrovnat věřte že vím jak vám je ale nevím jak vám mám pomoct nevím jak ani pomoct sobě ale jedno vám povím jsem věřící a můj syn byl taky věřím že jsou u boha a že se tam jednou setkáme ale mám stejnou otázku na kterou mi nikdo nedokáže odpovědět proč se to stalo karolíno prosím můžete mi odepsat kolik bylo vaší sestře já vám také přeji hodně síly i vašim rodičům abudu se za vás modlit aby vám bůh dal hodně síly do vašeho srdce a aby vás držel za ruku kdekoliv budete
petra
•
28. listopadu 2008
vím, co cítíte, je to 6 týdnů, co mi umřel milovaný syn ondrášek na rakovinu. Na vánoce by mu byly 4 roky, taky mě to za ním táhne... pořád...
dasa
  (kontaktovat autora příběhu) •
27. července 2010
jak mám ted žít bez svého syna nejde mi to jak to děláte já nechci ani s nikým mluvit co mám dělat
592 lidé vyjádřili účast.
Darina
•
12. ledna 2014
Petruško a už si s ním a tak si tadypodporovala ostatni posílam ti plamínek do nebe
692 lidé vyjádřili účast.
Petra
•
12. listopadu 2008
Dobrý den,

alespoň malá rada, velmi dobrá je kniha Zármutek a pomoc pozůstalým, Naděžda Kubíčková, Praha 2001.

Myslím si, že v i ve Vašem dítěti byla do poslední chvíle vůle žít a Vy ji mějte prosím taky! Buďte s ním dál a zároveň tady se svými blízkými.
642 lidé vyjádřili účast.
Jana
•
3. listopadu 2008
Před čtyřmi lety jsem přišla podobným způsobem o sedmiletou dcerku. Je to těžké, strašně těžké... a nikdy to nepřebolí. Člověk se s tím musí naučit žít. Taky mi už nic nezbylo....
632 lidé vyjádřili účast.
Míla
•
31. října 2008
Ano, přesně tak. Souhlasím s paní Pavlínou. Vy to vážně nemůžete vzdát. Všichni tady máme velkou bolest, a proto sem chodíme a ptáme se. Nebo se jen snažíme "vypsat" z té ztráty a snad nám to i pomáhá. Kolikrát bych se tou strašnou bolestí v srdci zbláznila. Je to k zoufalství, už víc jak 3 roky. Ale věřím, že ti dotyční, co od nás odešli, nás neopustili. Věřím na setkání duší ve snech. Věřím, že kdykoliv zapálím svíčku, ten dotyčný to cítí a je v tu chvíli se mnou. Věřím, že když se na něco ptám, posílá mě správným směrem. Prostě věřím a to mi dává sílu každé ráno vstát z postele. Přeji Vám i ostatním hodně sil.
Pavlína
•
29. října 2008
Přečetla jsem si Vašich pár vět a tečou mi slzy... Tenhle svět nestojí za nic, ale já opravdu věřím tomu, že Váš chlapeček je v nebíčku a kouká na vás pořád dolů. Je smutnej, když se trápíte a směje se, když se Vám daří žít dál. Nemůžu Vám říct, že nesmíte... ale neměl byste to vzdát. Musíte o něm vyprávět a smát se při vzpomínkách na to, co prováděl. Musíte si ho dál nosit v srdíčku... Je mi jasné, že se Vám chce umřít bolestí, ale bojujte... ať je na Vás pyšný. Jednou se setkáte, ale teď ještě ne.
Držím Vám strašně palce...