Česká rodina má v sobě lásku vůči starým lidem

Kolika seniorům a jejich rodinám jste v současnosti k dispozici?

Permanentně máme v péči asi devět set lidí. To se však týká jen Prahy; pobočky máme v Jihlavě, v Kutné Hoře a v Českých Budějovicích. Našimi klienty jsou především starší, křehcí, osamělí lidé, kteří bývají nemocní. Mívají diabetes, kardiovaskulární onemocnění. Ohrožují je pády, které mohou mít ve vysokém věku fatální následky. Když osmdesátiletý člověk, který žije sám, doma spadne a zlomí si nohu v krčku, nemůže vstát a dovolat se pomoci. Nikdo o něm neví.

Takže jste schopni postarat se o člověka, který nemá pečující rodinu?

Samozřejmě. V České republice žije kolem půl milionu seniorů v jednočlenné domácnosti. Nemají už rodinu či třeba jejich děti žijí v zahraničí. Nebo jim děti pomáhají, ale mají svoje povinnosti, jsou to lidé ve středním věku, zapřažení ve svých zaměstnáních. Stále častěji se také setkáváme se čtyřgenerační rodinou, v níž se o osmdesátileté rodiče starají jejich šedesátileté děti, starobní důchodci.

Začínají být současní lidé v geriatrickém stavu aktivnější a ozývají se vám častěji než dřív?

Určitě ano, ale o životě ve stáří a o různých formách pomoci nebo péče je ve zdejší společnosti stále velmi omezené povědomí. Osvěta je v tomto směru zoufale zanedbaná. Český stát investuje do sociálních služeb miliardy ročně a nebylo by na škodu utrousit z toho pár miliónů na smysluplné kampaně. Často se nám například stává, že v pátek zavolá rodina s tím, že v pondělí pouštějí maminku z nemocnice a oni si ji nemůžou vzít domů a nevědí, co mají dělat. Naprostá většina rodin na takovou situaci totiž není připravena. Přitom zhoršení fyzického zdravotního stavu je příčinou počátku domácí péče o seniora u téměř devadesáti procent případů.

Čím to je? Nemluví doma spolu o stáří a o přání svých chřadnoucích rodičů? Neumějí se na to připravit včas?

Když jsme mladí, radujeme se a žijeme tím, co milujeme. Když vyrosteme, žijeme pro děti, pro práci a pro to, co chceme změnit. Koho by napadlo myslet na stáří! To je normální. Potřeba péče o rodiče nás zaskočí. Vždycky samozřejmě záleží na funkčních schopnostech seniora, na tom, co zvládne bez dohledu a bez pomoci. To určuje míru korekcí dosavadního rytmu a režimu rodiny. Ať už se to týká práce, volného času nebo dětí. Česká rodina má v sobě tradičně lásku vůči starým lidem, a tak se často stává, že si péči vezme jen na sebe a nechce, aby se o jejich seniora staral někdo cizí. Nemá ve státní instituce nebo veřejnou službu důvěru.

Vycházíte z vaší zkušenosti, anebo máte srovnání s jinými zeměmi?

Máme takové zkušenosti a podporují to i zjištění výzkumného týmu sociologa profesora Hynka Jeřábka, který osm let zkoumal fenomén péče o závislého seniora v rodině. Výsledky shrnul v knize Mezigenerační solidarita v péči o seniory, která vyšla předloni. Když měli pečující odpovědět, proč se o své blízké postarali, devadesát dva procent z nich uvedlo, že to bylo proto, že oni jim také pomáhali během života, když to potřebovali. Mezi dalšími hlavními důvody uváděli, že si chtějí být jistí, že o ně bude dobře postaráno nebo protože vědí, že je to potěší. Mají také zato, že je to samozřejmost, chtějí svým rodičům splnit jejich přání, aby mohli zůstat doma. Nebo se o ně starají „kvůli poutu, které mezi sebou mají”, tedy z lásky. Ukázalo se zkrátka, že české rodiny jsou vůči svým členům velmi solidární a jsou ochotny se pro ně obětovat. Spousta z nich kvůli tomu přijde i o zaměstnání nebo je dobrovolně opustí.

Víte, kolika lidem se to stává?

Víc než třetina z těch nejintenzivněji pečujících se vzdala svého zaměstnání proto, aby se mohla o svého rodiče náležitě postarat. Z toho asi osmnáct procent se zaměstnání vzdát muselo, protože jim ani nic jiného nezbylo. Z velké většiny to byly ženy — partnerky, dcery, snachy — ty bývají většinou hlavními pečujícími. Jakmile ovšem roste intenzita potřebné péče, zapojují se i další členové rodiny. Bohužel se často stává, že nehledají možnosti sdílené péče, nevědí o nich. Například odlehčovací centra existují právě pro tento případ, kdy si rodina musí na chvíli odpočinout. Nebo tu jsou pečovatelské a asistentské služby či mobilní hospice. Rodiny je dostatečně nevyužívají, proto po čase psychicky i finančně kolabují. V případě nezbytné péče si v rámci zmíněného výzkumu třetina pečujících stěžovala na to, že péči psychicky nezvládá. Pak je samozřejmě otázka, nakolik stát pečující rodiny podporuje, ať už přímo nebo skrze příspěvek na péči. Například mobilní hospice, které pomáhají lidem dožít doma, stále nejsou hrazeny ze zdravotního pojištění, ale aspoň už probíhá pilotní program, který má ověřit mimo jiné finanční nákladnost jejich odborné a náročné práce.

Jak vlastně vypadá typická péče, kterou jste schopni nabídnout?

Provozujeme takzvanou tísňovou péči — uživatel, který se octne v krizi, zmáčkne tlačítko, které u sebe neustále nosí jako hodinky. To vyšle signální alarm na dispečink, kde jsou čtyřiadvacet hodin denně přítomny operátorky, které se s dotyčným člověkem spojí. Komunikují s ním, ozřejmí si problém a podle toho pak zorganizují pomoc – kontaktují rodinu, záchrannou službu, sousedy nebo policii. Dále provozujeme anonymní linku důvěry pro seniory, máme odlehčovací službu pro rodiny — pobytové centrum s devíti lůžky, kde naši klienti mohou pobýt až tři měsíce. To jsou však jen pomůcky, nástroje. Důležité je, jak se používají. Snažíme se, aby naše služba především dávala smysl.

Jak to myslíte?

Legislativa České republiky týkající se zdravotní a sociální péče je zaměřená převážně kvantitativně, soustředí se na to, jestli ujdete dvacet nebo padesát metrů, a když zjistí, že máte jednu nohu kratší, nechá vám předepsat podpatek. Jenže to nemůže být smyslem péče. Smyslem musí být to, aby člověk, kterému tu péči dávám, měl lepší a naplněný život. Mohu přece mít obě nohy špatné, ale abych byl šťastný, v tom mi podpatek nepomůže. Smyslem naší péče je tedy nejen fyzický, ale i duševní a spirituální rozměr, na který se obvykle zvysoka kašle.

Jak zjišťujete, co člověk konkrétně potřebuje k tomu, aby se cítil šťastný a bylo mu dobře?

Pokoušíme se zjistit, co ten který člověk skutečně potřebuje. Často třeba slýcháme větu: „Potřebuji pečovatelskou službu“. Co když to dotyčný říká ovšem jen proto, že jinou službu a možnosti nezná? Musíme rozklíčovat jeho skutečná přání a potřeby a teprve podle toho modelovat nabídku naší služby. Proto se s každým osobně scházíme, provádíme podrobné šetření, chceme zdravotní informace, přijdeme ke každému domů. A je to samozřejmě důležité i ze strany klienta. Pozná, kdo od nás mu volá, poznají ho po hlase. V případě tísňové péče za ním minimálně jednou za rok někdo zajde, aby aktualizoval všechny informace. Klíčem k poskytování naší služby musí být obrovská míra důvěry.

Původně jste pracoval jako divadelní režisér. Jak vás napadlo pouštět se do služby pro seniory?

Před revolucí jsem dva roky dělal ředitele divadla v pražské Libni a po revoluci jsem musel odejít. „Vychutnal“ jsem si, jaké to je, když se člověk předčasně cítí nepotřebný. Nakonec jsem se vrátil do obnoveného Divadla Za branou režiséra Otomara Krejči a mohl jsem v divadelním životě pokračovat dál. Jenže v tom mezidobí, které sice trvalo jen asi dva měsíce, se se mnou něco událo. Například jsem si řekl, že je nová doba a já neumím jazyky. Začal jsem se tedy učit němčinu a kupoval si deník Kurier, takový rakouský bulvár, který se tu tenkrát prodával. A v něm každou středu vycházela stránka pro seniory, kde byly pro staré lidi různé nabídky, rady a informace. Uvědomil jsem si, že tu něco takového chybí, což platí dodnes. Silným impulsem pro mě také byla návštěva v domově důchodců v Josefské ulici v Praze. Dělal jsem tehdy pro časopis Svět v obrazech reportáž o stáří — a po téhle zkušenosti jsem svůj text nazval Čekání na smrt. Poprvé jsem vešel do světa, v němž se lidská bytost změnila v provozní jednotku. Panoval tam kasárenský režim: snídaně, oběd, večeře. A mezitím nic, prázdno. Ležáci i ti, kteří ještě byli pohybliví, seděli v nočních košilích na posteli jako přibití. Na dvoře na lavičce držela nějaká paní jogurt a zírala do prázdna. Ta zkušenost byla otřesná. A pak jsem vyšel ven, kráčel přes Karlův most a pozoroval cizince — lidi ve stejném věku, kteří si fotili Hradčany a aktivně si své stáří užívali. To by člověk musel být úplně cynický, aby s ním ten rozpor něco neudělal.

Od takového uvědomění si stavu věcí k rozhodnutí se v tom osobně angažovat ovšem může vést ještě dost dlouhá cesta…

To ano, zásadním impulsem bylo osobní setkání s Abbé Pierrem v Paříži na světovém kongresu dobrovolnictví, který se jmenoval La Vie 90, Život 90. Francouzský katolický kněz, kapucín, válečný hrdina, který se za německé okupace angažoval v odboji a pomáhal Židům utéct do Švýcarska. Po pětačtyřicátém roce se dostal do parlamentu a zaměřil svou pomoc především na ztroskotance z války, kteří se vraceli z vězení. Potom nastalo kritické období 1953/1954, kdy Francie dostala facky ze všech stran – začala pro ni alžírská válka, výpraskem skončilo její vojenské angažmá v Indočíně, do toho krutá zima, kdy lidé umírali mrazem. A Abbé Pierre žádal po parlamentu miliardu franků. „Nikdo, žádné dítě, nesmí dnes v noci zůstat spát na chodníku na pařížských nábřežích,“ vyzval v emotivním rozhlasovém projevu označeném později jako Povstání laskavosti. K sociální pomoci se přidávaly zástupy dobrovolníků, i těch z řad potřebných. Abbé začal opravovat dům, aby zde mohli složit hlavu ti nejpotřebnější. Vzniklo charitativní hnutí Emauzy, díky němuž právě i slabí a chudí mohli pomáhat druhým. A sami sobě, samozřejmě. Přijímal bývalé vězně, alkoholiky, žebráky, prostitutky, bezdomovce a dlouhodobě nezaměstnané pod jedinou podmínkou — že budou pracovat, a to nejen pro svou obživu. Řekl jim: „Tady máte pozemek a dám vám příležitost, abyste si vydělali na to postavit si tady pro sebe obydlí.“ První peníze získávali tak, že nabízeli lidem, že jim vyklidí sklep a půdu. Tak získali haraburdí, které vyčistili, spravili a prodávali. Funguje to takhle dodnes — Emauzské hnutí má na periferii Paříže obrovské haly a sekáče, z jejichž provozu získávají peníze.

Když jste starý, společnost o vás přestane mít zájem, tak to prostě je. Sám jsem to prožil. A první impuls musí vyjít z vás, není to nárokování, žádné „dejte nám“. První musí být svépomoc.

To jsou fakta. Ale co vás na Emauzském hnutí konkrétně oslovilo? Co bylo tím zásadním podnětem?

Došlo mi, že charita není dávání almužny. Musí vzbuzovat vůli po smyslu. Solidarita není jednostranná, začíná svépomocí, kdy se člověk má starat sám o sebe, protože on sám vlastní svůj život. On první má prokázat solidaritu sám se sebou, jinak mu nelze pomáhat. Z těchto principů Abbé Pierre vycházel. Když jste starý, společnost o vás přestane mít zájem, tak to prostě je. Sám jsem to prožil. A první impuls musí vyjít z vás, není to nárokování, žádné „dejte nám“. První musí být svépomoc.

A jak to bylo dál? Řekli jste si, že prostě založíte tísňovou linku?

Začali jsme v roce 1990 v pěti lidech, dělali jsme to při zaměstnání. Podařilo se nám přesvědčit úředníky na Praze 1, aby nám svěřili pět klubů důchodců, že se o ně postaráme. Řekli jsme si, že v nich zorganizujeme pravidelný program, poradny, second hand, kulturu. Tak jsme se usídlili v klubech důchodců. Jeden z prvních byl vedle ministerstva financí v Letenské ulici.

Co jste tam pro něpřipravovali?

Třeba na Vánoce 1990 jsme si v Pařížské ulici pronajali sál, kde jsme uspořádali setkání pro osamělé lidi. Protože jsem dělal řadu let v rozhlase, snadno jsem se dostal k mikrofonu a vyhlásil, že hledáme pomoc a děláme sbírku. Vstupenky byly během dopoledne pryč. Lidé nám nosili do sbírky dárky, Výbor dobré vůle Olgy Havlové nám zaplatil nájem, atmosféra byla skvělá.

Kolik se vás sešlo?

Kolem dvou set. Sestavil jsem program, účinkoval v něm Jan Kačer, Soběslav Sejk, Pavel Jurkovič a další osobnosti. Mělo to obrovský úspěch, a tak jsme 26. prosince udělali ještě jednu sešlost. Další věci se nabalovaly přirozeně. Ve zmíněném klubu důchodců v Letenské ulici jsme objevili funkční telefonní linky, a tak jsme na jednom telefonním čísle zavedli linku důvěry, to bylo rovněž v roce 1990. Nejdříve fungovala jen dopoledne, ale brzy nám došlo, že lidi přepadá smutek a samota především v noci, a tak jsme s manželkou Blankou sloužili i v noci. Ve třech jsme zajišťovali nepřetržitý provoz. Teprve po třech letech jsme zjistili, že telefonujeme na účet ministerstva financí. Nikdo nám neposílal účty a my se o tom raději nezmiňovali.

Jak jste tohle zjistili?

Vedoucí hospodářské správy ministerstva k nám jednou přišel na kafe a řekl nám to. Fajn člověk.

Když jste zaváděli tísňovou péči, neexistovaly ještě technické možnosti jako dnes, například propojení hovorů na mobilní telefony. Jak jste to dělali?

Technika byla z dnešního pohledu primitivní a nedostatečná. Začínali jsme s pagerem na hlídání aut. Dozvěděli jsme se, že s naším člověkem se něco děje, ale nemohli jsme s ním mluvit. Byli jsme odkázáni na sousedy, s nimiž jsme měli domluveno, že se v případě nouze zajdou k našemu klientovi podívat. Pamatuju si na prvního z nich — byl to starý pán, vozíčkář, z Kobylis, který měl obětavou sousedku na mateřské dovolené, s níž jsme byli domluveni. Vůle a ochota pomoci slabším byla na počátku devadesátých let v lidech velmi silná.

Myslíte, že dnes už je to jinak? Nejsou lidé solidární stejně, jen díky internetu získávají na pozornosti i ty nenávistné hlasy?

Možná máte pravdu, ale začátek devadesátých let byl naprosto mimořádný. Měl jsem velké štěstí, že jsem to mohl prožít. Co se týká tísňové péče — nemohli jsme samozřejmě takhle fungovat dlouho, a tak jsme našli firmu, která nám poskytla potřebou technologii, pomocí níž už jsme mohli komunikovat.

To fungovalo jak?

V podstatě šlo o telefon s hlasitým odposlechem a dálkovým ovladačem. Zmáčknutím tlačítka se automaticky vytočí číslo na dispečink. Sloužili jsme non-stop a přijali jsme první zaměstnance. Odpovědnost za zdraví a životy museli převzít vzdělaní profesionálové, zdravotníci. Všechno šlo strašně rychle. Už v roce 1994 jsme požádali město, aby nám přidělili nějaký dům. Měli jsme štěstí, že nám tehdy v jednání s městem pomohly paní Jiřina Jirásková, Livia Klausová a další. Stačilo, že se například Jiřina Jirásková objevila na jednání se zástupci města. Uměla být šarmantně asertivní. Pamatuji si, jak na ministerstvu financí bez uzardění požádala o popelník a pak pronesla: „No, snad se nebudeme držet takhle při zdi.” A zabralo to. Praha nám pronajala tenhle dům, ve kterém sídlíme, i když byl v hrozivém stavu, s podmínkou, že do konce roku seženeme na jeho rekonstrukci čtyřicet milionů. Vyzrát na Damoklův meč nám pomohl pan Ivan Medek, s nímž jsem se sblížil při divadelní stávce v roce 1989. Získal dar od Václava Havla, pravda, jen sto padesát tisíc korun, ale takzvaně prezidentských, takže jsme mohli udělat výtah a město povolilo prodloužit lhůtu. Dávali jsme to tu dohromady devět let. Neuvěřitelná romantika.

Další výrazný zlom nastal v roce 2004, kdy jste otevřeli lůžkové oddělení s rehabilitací. Jak se vám tohle povedlo?

V tom roce jsme dokončili rekonstrukci celého domu a zahájili provoz restaurace, divadla, poraden a také právě ucelenou rehabilitaci podle konceptu pana profesora Jana Pfeiffera.

Rehabilitace nekončí tím, že dáte člověka fyzicky dohromady nebo že ho naučíte chodit s nějakou pomůckou. Jakmile má člověk problém, který ho omezuje v pohybu, dostává se i do deficitu duševního.

Co si pod tím představit?

Už jsem o tom trochu mluvil, když jsem vyprávěl o smyslu naší služby. Podle profesora Pfeiffera rehabilitace nekončí tím, že dáte člověka fyzicky dohromady nebo že ho naučíte chodit s nějakou pomůckou. Protože jakmile má člověk problém, který ho omezuje v pohybu, dostává se i do deficitu duševního. Začíná to tím, že přestává mít dostatek mezilidských kontaktů, protože zůstává doma. Podobně když máte špatné zuby, stydíte se mluvit a přestáváte používat mozek. To je patologický stav, který je potřeba zvrátit. Ucelená rehabilitace spojuje v sobě to psychické i fyzické. Předpokladem účinné rehabilitace je vůle člověka po změně. Jinak nemá smysl.

Jak však v člověku takovou vůli probudit?

Jednou u nás byla starší paní, během deseti dnů jí za sebou zemřeli manžel a syn. Jen ležela na posteli, byla v šoku a nemluvila. Měli jsme tu v té době jako zvířecího mazlíčka králíka a já už nevím, jak to moji ženu popadlo, dala jí to zvíře do postele. Za pár dní jsme zjistili, že ta paní tomu králíkovi začíná vyprávět a svěřovat se s tím, co se jí stalo, začala mu schovávat kůrky od chleba a pomalu se z toho šoku dostávala. Jenže řekněte někomu v seniorském domě: „Dejte jí králíka“… Další paní ve vážném stavu zachránilo to, že tady máme pěvecký sbor, asi třicet seniorek od sedmdesáti výš. A tahle paní se do toho sboru přidala a rychle se zlepšila, protože chodila jednou týdně zpívat, měla důvod usilovat o zlepšení svého stavu, měla se na co těšit. To je ucelená rehabilitace profesora Pfeiffera. Nebo divadlo a hospoda pro seniory, které tu také provozujeme, to všechno jsou způsoby, jak staré lidi vtáhnout zpět do života.

Jak se za tu dlouhou dobu, po kterou působíte, proměnila klientela? Je sebevědomější než na začátku 90.let?

Submisivnost v nynější seniorské generaci samozřejmě pořád existuje, a to v míře větší, než na západ od našich hranic. Důvod je prostý — za padesát let totality si lidé zvykli předávat odpovědnost za svůj vlastní život někomu jinému, odpovídal za ně stát a politická strana, ne rodina. To jsou velmi citlivé věci, mimochodem stát chce kvůli některým levicovým tendencím hodně mluvit do rodiny i dnes. Je příliš paternalistický.

V čem?

Takový stát podceňuje schopnosti lidí samostatně se rozhodovat. Místo toho, aby jim nabídl možnosti řešení, sváže vás v dobrém úmyslu zákony a předpisy tak, že za vás rozhodují jiní. Třeba sociální pracovnice. My stále zápasíme se zákonem o sociálních službách, funkčním od roku 2007, který je plný různých standardů, předpisů a norem, ale smysl sociálních služeb a péče nijak nedefinuje. Vracím se tím zase ke smyslu péče, který není a nemůže spočívat pouze v plnění standardů, nýbrž v tom, abych tomu člověku pomohl zlepšit jeho život.

A není zákon skutečně jen instrumentem, pomůckou? Kdežto po smyslu by se měla ptát nebo by jej měla definovat spíš stavovská organizace — sociální služby, geriatři.

Srovnejme lidské štěstí, spokojenost, blaho se zdravím, které mimochodem je také jeho součástí. Nástrojem medicíny jsou diagnózy. Formálně: máte-li diagnózu, jste nemocen. Nemáte-li tedy diagnózu, měl byste být zdráv. Lékař, který se omezí pouze na indikaci diagnózy a nezajímá ho, jak jeho pacient žije, je špatný lékař. Častokrát stačí, aby člověk změnil životosprávu nebo obuv, a pak nepotřebuje žádné prášky. Souhlasím s vámi, zákon je pomůckou, podle níž se poskytuje pomoc. A péče je pak něco mnohem víc. Smysl a důstojnost péče totiž spočívá ve zmírnění trápení opečovávaného člověka a daru vzájemné radosti, skrze poznání a pochopení jeho osobnosti. Poznání a pochopení je Svatým grálem péče.

Za dlouhou dobu vašeho působení můžete porovnat i to, zda a jak případně se proměňuje vztah nejmladší generace k seniorům. Pozorujete, že by se nějak výrazně proměňoval?

Nedokážu to exaktně vyjádřit. Připomenu dvě události, které česká populace prožila nedávno. Nejprve facebookovou kampaň proti starým lidem. Omladina a pubescenti krytí anonymitou častovali seniory urážkami. Trumfovali se, kdo bude ostřejší. Taková stupidní davová hra. O pár let později stejná generace bojovala za seniory, které týrají „šmejdi“ předváděcích akcí. Sám jsem několik takových setkání zažil. Chce se tvrdit, že lidstvo se příliš nemění. V desateru stojí „Cti otce svého a matku svou“ a pokračuje to „Abys dlouho byl na světě, který ti dává Bůh“, protože ten problém péče o starého člověka, o rodiče, byl už tenkrát. Není tam „Pečuj o dítě“, takže to asi problém nebyl. Máme v sobě nejen dobro ale i zlo, musíme ho umět ovládat.

Rozhovor původně vyšel v Orientaci Lidových novin