Rozhodování o péči o nezletilé pacienty a pacienty s omezenou svéprávností
Za nezletilé děti a osoby s omezenou svéprávností o péči rozhodují jejich zákonní zástupci, a to vždy s ohledem na nejlepší zájem pacienta, za kterého rozhodují. Při rozhodování by zároveň vždy měli zjišťovat a zohlednit názor samotného dítěte či opatrovance.
Rozhodování o péči o nezletilé
O tom jaká péče bude poskytnuta dětem, dospívajícím a mladým lidem do 18 let, rozhodují rodiče nezletilého nebo jeho jiný zákonný zástupce. Musí se přitom vždy řídit nejlepším zájmem dítěte. Podle zákona o zdravotních službách, § 35, je zároveň třeba s dítětem o jeho zdravotním stavu a léčbě komunikovat způsobem odpovídajícím jeho věku a zjišťovat jeho názor. Přiměřeně jeho rozumové a volní vyspělosti roste míra, s jakou se bere v úvahu jeho přání a názor na zdravotní péči. V odborné literatuře se uvádí, že zpravidla od 12 let věku je třeba názor nezletilého zohlednit. V případě že rodiče s nezletilým o léčbě nekomunikují nebo pokud je jeho přání v rozporu s názorem rodičů, má nezletilý od 14 let možnost obrátit se na soud, aby spor rozhodl. Návrh na toto soudní rozhodnutí může podat sám nezletilý, jeho rodič nebo zákonný zástupce, případně ošetřující zdravotník. Návrh lze podat u kteréhokoliv soudu; podoba návrhu není stanovena.
Také lékař by měl komunikovat přímo s dítětem přiměřeně jeho věku a chápání a vysvětlit plánovanou zdravotní péči tak, aby dítě vysvětlení pochopilo.
Nezletilému pacientovi lze dle občanského zákoníku zamýšlené zdravotní služby poskytnout na základě jeho souhlasu (tedy bez nutnosti souhlasu zákonného zástupce), jestliže se jedná o obvyklou záležitost, o zákrok nezanechávající trvalé nebo závažné následky a má–li nezletilý přiměřené rozumové schopnosti k posouzení situace a k rozhodnutí. To, zda jsou tyto podmínky naplněny, může být nejednoznačné a podobný zákrok může být v různých situacích a různými osobami posuzován jinak.
Poskytnutí zdravotní péče bez souhlasu zákonného zástupce a bez souhlasu dítěte je možné v případech neodkladné nebo akutní péče, pokud souhlas zákonného zástupce nelze získat bez zbytečného odkladu. O poskytnutí péče v tom případě rozhoduje ošetřující zdravotnický pracovník. Bez souhlasu dítěte i zákonného zástupce lze postupovat, jen pokud je to nutné k záchraně života, zamezení vážného poškození zdraví nebo v případě léčby duševní poruchy, v jejímž důsledku by pravděpodobně došlo k vážnému poškození zdraví.
V souladu s občanským zákoníkem, § 876, 877 musí se zdravotní péčí o dítě souhlasit oba rodiče. Pokud by hrozilo nebezpečí z prodlení, může jeden z rodičů rozhodnout sám, je ale povinen neprodleně druhého rodiče informovat. Pokud jde o péči, která není neodkladná, lékař komunikuje s jedním z rodičů a není povinen názor nepřítomného rodiče zjišťovat, pokud je v dobré víře, že mezi rodiči je na postupu v léčbě shoda.
V případě, že se rodiče při rozhodování o péči neshodnou nebo pokud je jeden z nich z rozhodování vyloučen, může o péči rozhodnout soud. S touto možností počítá zákon v případě významných záležitostí, za které považuje nikoli běžné léčebné zákroky. Návrh na soudní rozhodnutí může podat kterýkoliv z rodičů. Do doby, než soud v takové věci rozhodne, nelze zdravotní péči dětskému pacientovi poskytnout.
Rozhodování o péči o pacienty s omezenou svéprávností
Za člověka s omezenou svéprávností (opatrovanec) rozhoduje o péči jeho opatrovník, pokud soud určil, že může za opatrovance rozhodovat v otázkách zdravotní péče nebo v případě, že opatrovanec není v důsledku zdravotního stavu schopen svou vůli vyjádřit. Zároveň platí, že i jedinec omezený na svéprávnosti má možnost právně jednat a rozhodovat o sobě až do okamžiku, kdy by si tímto jednáním způsobil újmu. Vždy je proto třeba v rámci možností jeho přání a názor zjišťovat a zohledňovat ho.
Pokud opatrovník rozhoduje o zdravotní péči o opatrovance, je povinen tak činit v souladu s jeho názory a způsobem, jakým by se opatrovanec rozhodoval sám, pokud by nebyl na svéprávnosti omezen. V případě, že není názor opatrovaného znám, není možné ho zjistit nebo když hrozí nebezpečí z prodlení, rozhoduje opatrovník v nejlepším zájmu opatrovance.
Do procesu rozhodování by měli být přizváni také blízcí pacienta. Opatrovník by s nimi měl komunikovat, zjišťovat jejich postoj a brát ho v úvahu.
Pokud se jedná o zásahy do integrity pacienta (závažné lékařské zákroky) musí opatrovník získat souhlas soudu. Neodkladné zákroky nutné k záchraně života nebo zdraví mohou být provedeny i bez souhlasu soudu.
Jiná situace nastává, pokud se jedná o souhlas s hospitalizací. Takový souhlas opatrovník za opatrovance dát nemůže. V případě, že pacient s omezenou svéprávností s hospitalizací nesouhlasí nebo mu jeho zdravotní stav vyjádření nedovoluje, musí o tzv. detenci rozhodnout soud.
Pokračujte ve čtení
Při závažných onemocněních může nastat situace, kdy už další léčba není možná nebo kdy by pro nemocného přestavovala větší zátěž než přínos. Pak je třeba rozhodnout o limitaci péče. Rozhodování o nezahájení nebo ukončení určitého postupu v léčbě vyžaduje hledání konsensu mezi pacientem, lékařem i blízkými pacienta. I v tomto případě platí právo pacienta, případně jeho zástupců, o péči rozhodovat.
Stejně jako v jiných oblastech zdravotní péče může i v případě péče v závěru života nastat situace, kdy nejsou pacient či jeho blízcí s poskytovanou péčí spokojeni nebo jim není umožněno uplatňovat svá práva. Zákon v tomto ohledu pamatuje na ochranu těchto práv i jejich vymahatelnost.