Když má jedno slůvko cenu malého pokladu

Antonín Trnečka se narodil na Znojemsku, dětství a dospívání prožil na venkově, rád sportoval a zhlédl se ve světě knížek Jaroslava Foglara. Absolvoval obchodní školu a po povinné vojenské službě se v organizovaném pracovním náboru dostal do hlavního města.

„Praha pro mě byla šok. Byl jsem ztracený, pomyslná kapka v moři. Už druhý den jsem se připravoval na útěk,“ vzpomínal na rok 1983. Nakonec ale v Praze vydržel, začal pracovat jako zástupce vedoucího prodejny a v práci se také seznámil se svojí ženou Evou, kterou si vzal hned dvakrát a v manželství s ní strávil 30 let. 

Antonín se rozhodl změnit obor, nastoupil do služebního poměru u policie, kde v průběhu let působil na různých postech. Poprvé ho tehdy ale zradilo zdraví. Onemocněl sérií vážných plicních zánětů. „Dostal jsem se z toho, ale cítil jsem, že jako Usain Bolt už běhat nebudu,“ popisoval. V práci ho začal čím dál víc ohrožovat stav vyhoření, který se nakonec v plném rozsahu dostavil. „Časem jsem už nebyl schopen na sebe obléct uniformu,“ přiznával pan Antonín. A tak šel pracovat do prodejny mobilů. „To mě zase strašně chytilo, byl jsem blázen do mobilních telefonů, všechno jsem četl, sledoval. A pak přišla zase moje doba a odešel jsem.“ Jeho kroky vedly do velké firmy s řeckým oblečením. 

Začal jsem pít. A po svém.

Zároveň se přes svůj koníček – rád fotil a maloval – dostal k natáčení svateb, kterému se věnoval 10 let. „Člověk nesměl udělat chybu, nešlo to vrátit zpátky. Bylo to vždy velké dobrodružství,“ říkal. Po odchodu z firmy uspěl v konkurzu do sítě restaurací v samotném centru Prahy na pozici vedoucího suchého skladu. „Dělal jsem půl dne hlavou a půl dne fyzicky, to mi perfektně vyhovovalo. Pracovat pro restaurace bylo pestré a hektické, byl tam velký kolektiv,“ vzpomínal. Ze svého osmiletého působení si ale odnesl velkou zátěž: „Začal jsem pít. A po svém: vždy jsem si něco nalil do minerálky, a jak jsem běhal, tak jsem to spaloval a dělalo mě to veselejším. Měl jsem pocit, že to fyzicky i psychicky zvládám. Jenomže to je past. Šlo to dál a už jsem to nezvládal,“ popisoval. „V podniku jsem skončil, i když ne kvůli alkoholu. Pak přišel rok 2014 a cítil jsem, že už nedokážu jít dál. Bylo to strašné i proto, že můj milovaný táta byl celý život zatvrzelý odpůrce alkoholu.“ 

Ve stejné době Antonína opustila Eva. „Už jsem nedokázala žít s milenkou alkoholem, tak jsem se rozvedla. Odešla jsem, ale stále jsem za rodinou docházela, byla pro mě důležitá,“ vysvětlovala. Antonín se následně v bytě pokusil o sebevraždu. Spolykal léky. Eva tehdy shodou náhod do bytu přišla a přivolala záchranku. Antonínovi byl zaveden mimotělní krevní oběh, šance na přežití byla jen 3 %. „Prošli jsme si peklem, dennodenně jsme ho navštěvovali. Nevěděli jsme, jestli mu bude fungovat mozek. Nosili jsme mu fotky, říkali jsme mu, kdo jsme,“ vzpomínala Eva. „Byl jsem jenom mrtvolou, která kouká. Člověku nefunguje mozek, plácá nesmysly, neudělá nic normálního,“ popisoval Antonín. Rodina za ním nepřestala docházet a starat se o něj, manželka s dcerami ho krmily a všemožně aktivizovaly. Velký problém představovaly proleženiny – rány na patách a na hlavě, provázené zápachem, se hojily ještě dlouho poté, co byl Antonín zpět doma. 

Byl jsem v dlouhém tmavém tunelu, ale zjistil jsem, že na konci je světýlko.

„Tenkrát v nemocnici jsem byl v dlouhém tmavém tunelu, ale zjistil jsem, že na konci je světýlko, které člověka žene. Když mi mozek začal trochu fungovat, v hlavě se mi začala rodit myšlenka, že to dokážu, že se z tohohle stavu dostanu a postavím se na nohy,“ vzpomínal Antonín.

Z nemocnice byl přeložen na psychiatrii, kde Antonín ocenil pevný řád. „Sportovali jsme, hráli vědomostní soutěže, opravdu se tam snažili působit na člověka tak, aby se chytl života, začal ho mít rád a zvládat překážky, které život přináší,“ vyzdvihoval. „Nikdo mi nechtěl věřit, že jsem byl těžký alkoholik, vůle mě už hnala jiným směrem.“ 

Začal pracovat jako pečovatel, dostal ale těžký zápal plic. Byla mu diagnostikovaná CHOPN (chronická obstrukční plicní nemoc) a následně ho postihla obrna hrtanu a hlasivek. „Hlasivky se mi připlácly ke stěně hrtanu. Velmi těžce jsem dýchal a cítil jsem, že začínám v životě prohrávat,“ říkal. Pomohla mu operace laserovým nožem, poté se naučil znovu mluvit. „Nemůžu nikde řečnit, nezvedám telefony, ale domluvím se,“ říkal pobaveně a hrdě. 

Přidala se embolie, problémy s tlakem a plicní hypertenze. „Když jsem se objevil někde v nemocnici, učitelé na mě studentům ukazovali, co všechno je možné,“ říkal. Stále byl ale schopen pracovat, s nízkou saturací krve mu pomáhal domácí kyslíkový přístroj. Měl problém vyjít schody do bytu a nemohl už nosit břemena. Když jednoho zimního dne letošního roku saturace klesla na kritickou úroveň, byl odvezen záchrankou do nemocnice, kde diagnostikovali opět zánět a plicní legionellu. Šestnáct dnů strávil na JIP. „Napojili mě na obří kyslíkový přístroj, v hlavě mi hučelo. Nic jsem neslyšel, musel jsem s tím i spát. A pak lékaři řekli, že plíce nereagují a ukončili to,“ popisoval Antonín.

Stalo se něco, co bych nepřál vůbec nikomu.

Po 40 dnech v nemocnici se těšil domů. „Cítil jsem se svraštělý a starý, jen jsem ležel. Měl jsem ale neskutečnou podporu v bývalé manželce, ta za mnou denně chodila spolu s dcerami, vždy jsem se na ně těšil, pomáhaly mi. Všichni jsme se pořád ptali, co bude dál, těšil jsem se, že se začnu hýbat, termíny propuštění míjely. A pak se stalo něco, co bych nepřál nikomu. Po konsiliu jsem se zeptal doktora, zda mě konečně pustí domů, a on mi řekl, že umírám. Že mě už nelze léčit a navrhují, abych zůstal v nemocnici a pod lékařským dohledem zemřel. Dělal jsem si naděje, a přišlo toto,“ říkal pohnutě Antonín. „Hlavou se mi honily hrozné věci, zavolal jsem domů a manželka ke mně přistoupila tím nejúžasnějším způsobem – řekla, ať neblbnu, že přijde a zeptá se. Jedno slůvko mělo tehdy cenu malého pokladu,“ popisoval Antonín. 

Rodina se s nemocnicí domluvila na propuštění na revers, péči měla převzít obvodní lékařka spolu se sestrou z agentury domácí péče. „Manžel byl ty první dny kost a kůže, byla jsem z toho psychicky vyčerpaná a on taky. Říkala jsem si, co bude, byla jsem zoufalá,“ vzpomínala Eva. Antonín podle svých slov pocítil, že tentokrát už tunel žádné světlo na konci nemá. Eva od dcery zaslechla zmínku o Cestě domů, kterou jí doporučila kolegyně v práci. Poté, co přišla obvodní lékařka a i ona doporučila Cestu domů kontaktovat, Eva prozkoumala web organizace a podala žádost o péči. 

Hlavní bylo ujištění My vás v tom nenecháme.

Už první návštěvu, během které byl přijat do domácí hospicové péče, popisuje Antonín jako zlomový okamžik: „Mile jsme si povídali, pracovnice mi vysvětlovala, co Cesta domů dělá, a já jsem z toho měl fyzicky hřejivý pocit. Říkal jsem – ono to existuje, tohle je to, co jsem si vysnil. Probrali jsme všechno úplně jiným způsobem než v nemocnici. Tudy se vrhám, to je můj směr! řekl jsem si.“ „Pro mě bylo hlavní to ujištění My vás v tom nenecháme,“ doplňuje Eva. 

„Začal jsem žít, mít snahu zabavit se, plánovat si dny. A těším se na lidi z Cesty domů. Mají něco, co je – teď se vyjádřím tak, ať mají vnučky radost – úplně jiný level. A to každý z takto nemocných lidí potřebuje, mít na své cestě špalír z tak úžasných lidí. Jsou všichni empatičtí, milí, člověka povzbudí, potěší, byť jen slovem. A můžu se na cokoli spolehnout. Dodává mi to sílu, pomáhá mi to. A pomůžou i mým blízkým, až tu nebudu,“ vyjadřoval svůj vděk Antonín. „Doufám, že tu nějakou chvíli vydržím a budeme z toho mít obě strany radost.“

Nejstarší dcera zařídila, aby se rodiče opět vzali. Týden po Antonínově návratu z nemocnice se tak doma konala svatba. 

Mluvení Antonína vyčerpávalo, přesto si po celou dobu povídání nevypomohl kyslíkovým přístrojem: „Vůle mi říká, že ten rozhovor musím zvládnout, protože chci. Život je hodně o vůli.“ 

Antonín zemřel doma dne 2. června 2024, několik dnů po svých 63. narozeninách.