Vedoucí poradny: Často jsme první, kdo před pečujícími vysloví, že jejich blízký umírá

V čem je síla, jedinečnost poradny Cesty domů?

Řekla bych, že v tom, že neposkytujeme čisté poradenství. Dokážeme poradit s péčí o umírajícího a širokou paletou věcí, které s tím souvisí. Zároveň se ale věnujeme emocím volajících, společně hledáme, co by jim pomohlo, aby situaci zvládli i po psychické stránce.

S čím se na vás lidé nejčastěji obracejí?

Témat je celá řada. Nejčastěji je to plán péče: jakým způsobem zajistit péči o blízkého těžce nemocného člověka. Mapujeme situaci rodiny, snažíme se najít jejich vlastní cestu. Tou vůbec nemusí být péče doma, může to být lůžkový hospic i něco jiného. Jsme také takovou vstupní branou do Cesty domů, často představujeme naše služby a hledáme, v čem bychom mohli v konkrétní situaci pomoci.

Velmi často řešíme komunikaci s umírajícím, mluvení o nemoci a o umírání v rámci rodiny, s dětmi. Poměrně často se stává, že jsme ti první, kdo vysloví, že nemocný zřejmě umírá – na základě toho, co o něm a o průběhu jeho nemoci vyslechneme. A pak v tom s blízkými zůstáváme, provázíme je tím. Touto otevřeností se snažíme vytvořit prostor, aby si lidé uvědomili, že mají omezený zbývající čas, a přišli na to, jakým způsobem ho chtějí využít. To by bez informace, že jde skutečně o závěrečný čas, nebylo možné.

Pravidelně také mluvíme o průběhu umírání, vysvětlujeme, na co se připravit, hovoříme také o jídle a pití v závěru života, o medicínských intervencích. Opět hledáme, co je pro nemocného a rodinu důležité – zda klid, nebo prodlužování života.

Kdo všechno může do poradny zavolat nebo přijít?

Fungujeme pro celou republiku. Máme zmapované paliativní služby ve všech regionech, měli bychom tedy umět poradit komukoli, jak péči zařídit, ať volá z Moravy nebo od Karlových Varů. Občas volají lidé, kteří žijí v zahraničí a řeší na dálku péči o své blízké v ČR. A vzpomínám na jeden hovor, kdy umírající paní byla v Anglii. Stačilo rodinu ujistit, že tamní hospicové hnutí má ohromnou tradici, mohou se proto na ně s důvěrou spolehnout.

Péče o umírajícího je náročná a vyčerpávající, po fyzické i emocionální stránce. Je potřeba se starat o své síly.

V čem spočívá psychologická podpora? Poskytujete ji i po telefonu?

Snažíme se o pečující, kteří zavolají nebo přijdou, postarat komplexně – a občas je tím nechtěně rozpláčeme. Oni obvykle fungují v režimu: „Teď to není o mně, je to o nemocném a já musím dělat všechno pro to, aby to proběhlo dobře“. A my jim umožníme úkrok: „Je to i o mně jako o pečujícím a o mých silách. Když mi dojdou, už nepomůžu“. Tohle obrácení pozornosti je někdy rozhodí. Je to ale důležité. Péče o umírajícího je náročná a vyčerpávající, po fyzické i emocionální stránce. Je potřeba se starat o své síly. Když v průběhu konzultace vytvoříme prostor pro emoce, pro prožívání pečujícího, může to pro něj být zdroj pro dočerpání sil.

Poskytujeme i provázení pro pozůstalé, nabízíme osobní pozůstalostní konzultace po předchozím objednání, může jich být i více za sebou. Samozřejmě jsme připraveni i na jednorázové pozůstalostní telefonáty kdykoli v otvírací době poradny. Velmi často se jedná o podporu v prožívání – lidé potřebují slyšet, že to, co se jim po ztrátě blízkého děje, je normální. Někdy je truchlení jako nepřehledná džungle. My se snažíme tou džunglí provést. Jindy pomáháme hledat způsob rozloučení, třeba i alternativní, aby měl hodnotu pro pozůstalé i pro zemřelého.

Nabízíme i perinatální poradenství, mohou se na nás obrátit rodiče nebo blízcí rodičů, kteří přišli o dítě před narozením nebo těsně po něm. Je to druh pozůstalostního poradenství. Tato ztráta, zejména když proběhne v časné fázi těhotenství, bývá někdy okolím neuznaná; truchlení ale může být přítomné stejně jako u jiné ztráty.

To zásadní, co jsem se musela naučit, bylo mlčet a poslouchat.

Kdo poradnu tvoří?

Je nás sedm, služby na telefonu sloužíme vždy po půldnech a ve dvou.

Co je podmínkou pro práci v poradně?

Jsme vystudovaní sociální pracovníci nebo psychologové, zároveň je nutností výcvik v krizové intervenci.

Jako všichni, kdo pracují v hospici, musíme mít v sobě jasno, co se týká smrti jako součásti života. Důležitá je velká míra flexibility, schopnost rychle reagovat na to, co se při telefonátu zrovna děje. A je potřeba umět naslouchat, to se průběžně stále učíme, člověk se stále učí naslouchat. Když jsem přišla do Cesty domů, to zásadní, co jsem se musela naučit, bylo mlčet a poslouchat. Někdy rada není až tak podstatná jako být s lidmi v jejich emocích a podpořit je jen tím, že s nimi člověk prostě je.

Každý máme něco, co nás víc zasahuje, musíme vědět, co to je.

Které telefonáty nebo konzultace jsou těžké?

To je individuální. Tíha může být v tématech, to má každý z nás jinak. Každý máme něco, co nás víc zasahuje, musíme vědět, co to je. Pro někoho jsou to děti, pro někoho umírající rodiče dětí. Zřejmě to souvisí s věkem, v jakém člověk má zrovna své děti.

Náročné ale bývají i hovory, ve kterých je těžké najít „zakázku“ – a někdy se se to nepodaří během celého hovoru. Volající je v nějaké tísni, něco potřebuje, ale nemůžeme se dopátrat, co by to mohlo být. Pak je svízelné, když od nás lidé potřebují něco, co jim nedokážeme dát. Někde třeba dostanou informaci, že Cesta domů může u nemocného permanentně být, starat se o něj. To my nenabízíme, vysvětlujeme jim to, oni se často zlobí, protože jsou v těžké situaci a ve velkých emocích. Ustát to nebývá snadné.

Snažíme se nepřekračovat hranice naší služby.

Jak se tedy o sebe a svou psychiku staráte?

Cesta domů se o nás stará moc dobře, dostává se nám hodně podpory – máme týmové supervize, možnost individuálních supervizí, každý týden máme poradu, z níž polovina je vyčleněná na reflexi, kam každý přinášíme k probrání těžší konzultace, které jsme měli. To se může stát i okamžitě potom, co člověk položí telefon. V Cestě domů je hodně zdrojů podpory – mluvíme spolu uvnitř týmu, můžeme se obrátit i na kolegy z podpůrného týmu. Je to zajištěné z více stran.

Staráme se o sebe i prostřednictvím hranic naší služby. Snažíme se nepřekračovat délku hovoru 60 minut ani provozní dobu poradny – je otevřená do 17 hodin, když někdo zavolá v 16.57, řekneme mu, že máme 3 minuty. Při osobních pozůstalostních konzultacích si hodně hlídáme hranici služby – co je ještě naše služba a co už by byla terapie, kterou neděláme. Hodně si vyjasňujeme, kdy krizová intervence už není na nás a kdy odesíláme klienta do krizového centra.

A pro mě osobně je součástí péče o sebe sama možnost dělat si ze všeho legraci.

Jak jste se dostala k práci v poradně?

Vystudovala jsem sociální práci na filozofické fakultě, celý život jsem pracovala v neziskovém sektoru. Největší část života jsem strávila v organizacích, které pracují s vozíčkáři po poranění míchy – dlouhá léta jsem byla v Centru Paraple, pak jsem byla v České asociaci paraplegiků. Nepůsobila jsem v přímé péči, ale v managementu, dělala jsem fundraising, PR a podobně.

Před dvěma roky mi umřel na rakovinu tatínek, s pomocí Cesty domů se nám podařilo splnit mu přání a postarat se o něj doma. Byl to pro mě formativní zážitek. Žasla jsem, jak jsou všichni z Cesty domů skvělí, říkala jsem si, že bych tam chtěla pracovat. Přemýšlela jsem, co budu muset vystudovat. A asi tři měsíce poté jsem zahlédla inzerát na vedoucí poradny. Požadavky na vzdělání a zkušenosti přesně odpovídaly.

Jsem tu ohromně spokojená. Což neznamená, že to někdy není dřina a těžké, ale pořád mě to moc baví a objevuju nové a nové věci. Baví mě ta práce, pestrost, obsah a strašně mě baví lidé, se kterými spolupracuju.

Poradna Cesty domů zpracovává také odpovědi v internetové poradně. Kromě jejích sociálních pracovníků odpovídají i lékaři, psychoterapeuti a právník. „Je to jiný druh práce, člověk si může promyslet odpověď. Na odpovědích od jiných odborníků se zase hodně naučíme. Když jednou zpracujeme odpověď, může pomoci většímu množství lidí, kteří si ji vyhledají, když řeší podobnou situaci,“ vyjmenovává Petra Černá. Na webu jsou také vyjmenované situace, se kterými bohužel poradna nemůže pomoci, typicky je to určování diagnózy, prognózy, řešení léčby.

Kontakt na poradnu Cesty domů: www.cestadomu.cz/poradna