Jsem moc vděčná, že jsem mohla být u toho

Jakou první vzpomínku máte spojenou s Cestou domů? Kde je pro vás začátek příběhu?

Když se řekne Cesta domů, vybaví se mi, jak jednoho únorového večera roku 2001 po přednášce Štěpána Špinky „Kdo jsme a kam kráčíme“ stojím na ulici spolu s Marií Goldmannovou a stěžujeme si Martině a Štěpánovi Špinkovým, jak se nám nedaří poskytovat kvalitní individuální multidisciplinární paliativní péči. A jak Štěpán řekne: „To si budete muset založit svůj hospic…“ Krátce nato bylo založeno občanské sdružení Cesta domů. Jsem moc vděčná, že jsem mohla být u toho.

Dokázala byste určit nějaký milník, který zásadně ovlivnil směřování Cesty domů?

Takových milníků bylo v průběhu dvaceti let víc. Původní myšlenka byla vybudovat paliativní centrum – lůžkový hospic, domácí hospic, denní stacionář, hledali jsme vhodnou budovu, která by se dala využít. Neměli jsme ani korunu, jen vizi a příslib podpory Magistrátu hlavního města Prahy. V roce 2002 přišly povodně a slib finanční podpory doslova vzala voda. Cesta domů se rozjížděla jen v minimalistické podobě domácího hospice, kdy nebylo jisté, zda budou další peníze na provoz.

Dalším milníkem byl první grant Open Society Fund a první evropské finance, díky kterým začala osvětová a vydavatelská činností Cesty domů. Vznikly Standardy mobilní paliativní péče, webový portál Umírání.cz, internetová poradna a tak dál. Zároveň se dařilo budovat multidisciplinární tým a poskytovat paliativní péči pacientům v Praze.

Obratem k lepšímu bylo prosazení pilotního projektu Všeobecné zdravotní pojišťovny na financování mobilní specializované paliativní péče v roce 2015. V té době se už rekonstruovala budova v Michli, až se Cesta domů nakonec propracovala k původní myšlence paliativního centra. V průběhu let je za tím vším nesmírné a opravdové úsilí mnoha lidí, kteří vědí, kam směřují.

Co pacient, to zajímavý lidský příběh, nezapomenutelná setkání s lidmi, kteří byli v těžkých životních situacích.

Když se člověk ohlíží zpátky, často se mu vybavují drobné historky. Máte to také tak?

Ano, mám – a těch historek byla spousta. Vybavuje se mi například, jak těžko jsme tehdy sháněli polohovací postele a jak náročně jsme se dopravovali ke klientům. Bylo těžké koupit polohovací postel, která by byla jednoduše rozložitelná a ne tak náročná na transport. Několik takových lůžek jsme pak měli v půjčovně, ale i tak bylo třeba mít větší auto k převozu. Jednou jsme lůžko stěhovali z půjčovny pomůcek, která byla v bytě u Ryšavých, příznivců Cesty domů, kteří nám laskavě zapůjčili byt, když pracovně pobývali v zahraničí. Velké auto nebylo k dispozici a lůžko jsme museli nacpat s postranicemi, hrazdou, matrací a navíc i s koncentrátorem kyslíku a WC židlí do Fabie combi. Vešlo se to všechno, ale bylo to jako puzzle, ani kousek místa nezůstal nevyužitý.

Jinak co pacient, to zajímavý lidský příběh, nezapomenutelná setkání se skvělými lidmi, kteří byli v těžkých životních situacích. Někteří zanechali hlubokou stopu… A všichni tu cestu Cesty nějak formovali, ať už jako budoucí dobrovolníci, dlouhodobí dárci, podporovatelé nebo jako svědci završeného lidského života, kteří s touto zkušeností kráčí dál.

Existuje něco, co si Cesta domů uchovala po celých dvacet let? Co je pořád stejné?

Myslím, a nesmírně si toho vážím, že Cesta domů si stále s sebou nese základní principy – profesionalitu, lidskost, týmovost, kvalitu a individualitu a autonomii nemocných a jejich rodin… A protože nositeli těchto principů jsou kvalitní lidé, všem, kteří pracovali a pracují v Cestě domů, nesmírně děkuji, že i je tyto principy oslovují. Díky všem za jejich nasazení. Cestě domů přeji moudrost dobrých ředitelů, štědrost dárců, odbornost a zralost profesionálů v týmu, vybudování si silné pozice v systému, dobrý pocit z profesionálně vykonané práce. Zaměstnancům přeji, aby si vážili výjimečnosti organizace, kterou dělají výjimeční lidé.