Pomůcky nejsou na prvním místě

Když Ottovi Adamcovi před téměř 15 lety umírala matka, byl u toho – díky předchozí zkušenosti s úmrtím otce v nemocnici, díky tomu, že bratrova manželka byla zdravotní sestra, a také díky tomu, že rodina měla možnost se u nemocné střídat. Otto tuto zkušenost považuje za významný zážitek a o takovém odchodu hovoří jako o „největším dědictví, které mohl od svých rodičů dostat“.

Vystudovaný strojní inženýr tehdy začal praktikovat tibetský buddhismus a dozvěděl se, že v Praze funguje domácí hospic, který přijímá dobrovolníky do výcviku. Přihlásil se do něj s několika kamarády, dokončil ho jako jediný z nich. Hlavním požadavkem na muže-dobrovolníky v Cestě domů bylo v té době rozvážení postelí do rodin. Po šesti letech dobrovolnické práce, za kterou Otto získal i cenu Křesadlo, ho oslovila tehdejší ředitelka organizace, zda by pro ni chtěl pracovat jako její asistent. „Vzal jsem to,“ vzpomíná Otto se spokojeným úsměvem. Jako asistent pracoval několik let, postupně se ale začal specializovat na práci v ekonomickém oddělení a práci s novými informačními systémy v organizaci; když se pak spolu se získáním větších prostor ustavila oficiální půjčovna, stal se před dvěma lety i díky znalosti celého systému jejím vedoucím.

Královny mezi pomůckami

Půjčoven pomůcek je i v Praze více, tuto odlišuje zaměření na paliativní péči. Pilířem půjčovny je třicet rozložitelných polohovacích postelí. „Slouží nemocnému od začátku naší péče do úplného konce. Jsou to takové královny naší půjčovny,“ vyzdvihuje Otto. Mezi dalšími nejčastěji půjčovanými pomůckami jsou koncentrátory kyslíku, antidekubitní matrace, WC židle, nástavce do vany a na WC, chodítka, ale také kolečková křesla a další pomůcky, kterých má půjčovna desítky druhů. Půjčovna upřednostňuje individuální potřeby každé rodiny – má proto například vyhrazené pomůcky, které půjčuje do kuřáckých domácností, včetně koncentrátoru kyslíku. „Na prvním místě je pro nás rodina, ne pomůcky,“ vysvětluje Otto.

Pestrost bytů je zajímavá.

Velkou část zápůjček, zejména postelí, vedoucí půjčovny rozváží do rodin spolu se svými asistenty. Jeden z nich je v Cestě domů zároveň odlehčovacím asistentem, další má za sebou dobrovolnický výcvik.

„Když jedeme do rodiny, instalujeme postel a přeložíme na ni nemocného, jsem si při loučení s ním vědom toho, že když tam přijedu příště, už ho tam pravděpodobně neuvidím,“ přemítá Otto. Při sestavování postele musí často vymyslet i její umístění do stávající domácnosti: „Pestrost bytů je zajímavá. Někdy se tam s postelí nedá vejít, mají třeba jedno velké letiště, které nejde rozebrat; vždy to ale nějak vyřešíme.“ Rozkládací postel váží každá kolem 100 kg a přenáší se rozložená na čtyři díly.

Uzavření příběhu

Demontování a odvoz postele je pak podle vedoucího půjčovny obzvlášť důležitý okamžik, kterému se snaží dát jinou než pracovní atmosféru. „Vždy je to den dva od úmrtí a některý z pozůstalých nad námi často stojí a kouká na místo, kde jeho blízký člověk zemřel. Má to v čerstvé paměti. Jak začneme postel rozebírat, začne mu to místo mizet před očima,“ popisuje. Proto se při rozkládání postele se svými pomocníky snaží být v tichu a celou činnost provádět s úctou k dané situaci a okolnostem.

„Každá rodina je jiná, někdy s námi lidé chtějí mluvit, jindy je ticho. Často nám něco nabídnou, ale bohužel času na posezení s nimi není tolik, protože musíme jít do další rodiny,“ říká Otto a vzpomíná na doby, kdy pracoval jako dobrovolník po večerech a provoz malé půjčovny byl klidnější.

Postel, kterou dostane zpět po zemřelém pacientovi, vedoucí vydesinfikuje a „očistí“ ji i pomocí vykuřovadla. „Je to takový můj malý rituál, kterým uzavřu příběh, a potom lůžko odkládám do skladu k dalšímu použití.“

Za velký benefit považuje Otto fakt, že díky darům, které Cesta domů dostává, mají cenu pomůcek pacienti domácího hospice zahrnutou v základním poplatku za péči. „Je příjemné být prostředníkem mezi dárci a klienty. Často jsou mile překvapeni, že nemusí platit, že někdo cizí daruje peníze, abychom mohli pro někoho neznámého něco udělat. Jsou to individuální dárci, které nezajímá, komu konkrétně se pomůže. Je to hezký systém,“ říká. Díky darům nabídku pomůcek stále vylepšuje, aktuálně pořizuje antidekubitní matrace nové generace a lůžka opatřuje novými doplňky. „Cílem je dát lidem na konci života to nejlepší, co můžeme,“ uzavírá.