Vůně zrození i smrti

Před čtyřmi dny zemřela naše babička. Odpoledne jsme přivezli z pečovateláku její věci. S mámou jsme je přebraly a já jsem si vzala babiččin župan. Všechno ostatní jsem odvezla do kontejneru na textil. Před chvílí jsem sebrala odvahu a připlácla si ho na obličej. Zhluboka jsem nasávala jeho pach. Je to zvláštní zápach, který do našeho domu nikdy předtím nepatřil. Zasáhl mě vždy, když jsem jela za babičkou na návštěvu do domova. Stejně jako u porodu, je tento pach plný obav, nejistoty a tajemna. Je v něm zakódována zvláštní bezmoc. I kdybyste se postavili na hlavu, nemáte šanci zásadním způsobem uchopit či prohlédnout proces zrození ani umírání. Děje se to totiž samo, z vyšší a nám neznámé moci.

Dodnes vidím rozjitřené oči maminek. Jejich prosebný výraz vybízející k jakékoliv pomoci nebo ulehčení. Opakovaly mnohokrát, že už to nevydrží, ptaly se, kdy už to skončí, jestli to bude ještě horší. Nikdy jsem neznala odpověď. Snažila jsem se jenom zůstat v klidu a nechat vše běžet tak, jak má. Dýchala jsem v klidných intervalech, koukala těm ženám hluboce do očí a byla v tu chvíli prostě s nimi. Věděla jsem, že klid a maximální přijímání procesu zrození je nejvíc, co můžu v té chvíli dělat.

Když ale umírala babička, vydržela jsem v tomto módu jen chvilkami. Přesvědčení mi nechybělo, ale zkušenost ano. Nikdy jsem u postele umírajícího nestála.

Můj syn přišel na svět pro mě nepochopitelným způsobem. Bylo to děsivě hrozné. Nebyla jsem na něco takového vůbec připravená a zaskočilo mě to. Něco uvnitř mi říkalo, že to musí jít i jinak. Při druhém porodu jsem zažila opačný extrém. Šlo to. Připravovala jsem se vnitřně několik měsíců. Hlavním cílem bylo přijmout celý proces a převzít vnitřní zodpovědnost za příchod svého dítěte na svět. Nespoléhat na lékaře nebo na rajský plyn. Prostě to prožít se vším všudy, otevřít se bolesti, uvolnit se, vnímat co se právě děje a poslouchat signály těla. Dokázala jsem to! Dcera se narodila přirozeně a krásně.

V pátek ve čtyři hodiny odpoledne naposledy vydechla moje babička. Bojovala tři dny. Na patě a nártu hluboká proleženina, váha maximálně 40 kg, pokročilé stádium Alzheimerovy nemoci. Celý život aktivní, houževnatá a celkem zdravá. Skoro celý poslední rok nebyla schopná mluvit, nikoho nepoznávala a nemohla být o samotě ani minutu. Přesto nedokázala na chvíli spočinout. Něco ji hnalo pořád vpřed. Nechtěla odpočívat, v hlavě běžely zacyklené myšlenky. Nekonečná nervozita, pnutí. Vždycky jsem jí šeptala do ucha „Líbo, už máš všechno hotové,“ a ona na to „Néééé!!!!“ V podobném duchu i odcházela z tohoto světa. Držela se zuby nehty, nechtěla se odevzdat.

Tři hodiny před smrtí se zklidnila, něco málo snědla a snažila se povídat. Potom si lehla, klidně dýchala a na tváři se jí rozhostil klid. Přestala bojovat. Dokázala to! To byly moje jediné myšlenky, když mi teta zavolala, že babička právě zemřela. Jela jsem z práce a z úst se mi draly dokola ta dvě slova: „Dokázala to!!“ Dokázala pustit zbytky energie, zakořeněné hluboce ve svém chatrném těle. Bez opiátů, jen s léky na bolest. Střídaly jsme se u ní. Dvě dcery a dvě vnučky. Otíraly jí vyschlá ústa, přikládaly své dlaně na čelo. V duchu jsme jí šeptaly, že je čas odejít. Zhluboka jsem dýchala a kotvila se ve svém těle. Dokola jsem v duchu opakovala: „Otevírám ti své srdce a poskytuji přijímající a soucitné pole.“ Odháněla jsem všechny myšlenky, které se mi vtíraly do mysli. Cítila jsem posvátnou a neopakovatelnou sílu těchto okamžiků. Postupně jsem se vzdávala všech nároků na Líbu, mojí babičku, která postupně mizela z našeho pozemského světa.

S odstupem času, čím dál silněji, vnímám paralely procesu umírání s příchodem na svět. Oba procesy jsou daleko za hranicí jakéhokoliv běžného prožitku. Pojí se s nimi obrovská transformační síla plná lásky a čisté, křišťálové energie bez materiální tíhy. Při narození vstupuje do těla matky a vypuzuje dítě. Při umírání se z těla odpoutává a vrací se zpět k univerzu. Oba procesy jsou pro tělo i mysl náročné a nutí nás bojovat proti této síle… Nakonec však vždy marně.

Očuchávám babiččin župan a naplňuje mě zvláštní pocit štěstí a pokory k životu. Nechci zapomenout ten pach. Jednou bude i mým průvodcem. Nechci se před ním schovávat, šálit sama sebe pocitem nesmrtelnosti. Je a bude navždy součástí nás všech. Je na každém z nás, kdy a jakým způsobem pochopíme nutnost přijímání obou procesů. Až se to stane, budeme s lehkostí a s láskou přicházet na tento svět a stejně tak i umírat.