Rozhodujme si sami o své smrti
Má-li člověk právo na to, aby svobodně rozhodoval o svém životě, má stejné právo rozhodnout i o jeho konci? S rozvojem lékařské techniky se tato otázka stává aktuální, ale žádná veřejná debata neprobíhá. Ti, na nichž to záleží, raději mlčí a jasné ne zní od těch, kteří věří, že o životě či smrti rozhoduje pouze Bůh. V soukromí se o smrti z pověrčivosti nebavíme a ti, kteří tak činí, vzbuzují podezření, zda nejde o psychiatrickou diagnózu. Projev poslední vůle je považován za podivínství a jedině pojištění pro případ úmrtí je hodnoceno jako jednání odpovědné.
S lidmi, kteří umírají, neumíme mluvit a uchylujeme se ke lživému konejšení, aniž jsme schopni je zbavit strachu. Aby se snad nestali drogově závislými, omezujeme jim přístup k ulevujícím lékům. Místo citlivě podané informace o skutečném stavu je poskytována nežádaná péče, prodlužováno utrpení a peníze pak chybějí tam, kde ještě existuje naděje. Nemáme dostatek hospiců, kam by se lidé mohli uchýlit, vyřídit si své životní resty a zemřít důstojně bez ústavního drilu. Bez účinné pomoci zůstávají i ti, kteří se chtějí o své umírající postarat doma.
O tom, „co by, kdyby“, uvažujeme občas všichni. Měli bychom proto mít zákonnou možnost včas, za jasné mysli a beze strachu z vědomí konce projevit to, co si přejeme. Divím se těm lékařům, kteří proti uznání svobodné vůle pacientů stále brojí. Sami se tak svazují ve svém nelehkém rozhodování o tom, co ještě ano a co už ne, a zavazují se k úkonům, o jejichž smyslu z odborného hlediska sami pochybují. Za odstrašující příklad může sloužit osud Ariela Šarona, nesporně osobnosti s obrovskou touhou po sebeurčení. Opravdu by si přál to, co je s ním už téměř rok prováděno? Vždyť stále nevíme, co lidé v tomto stavu pociťují či prožívají a jak na čistě technické udržování těla reaguje to, čemu se říká duše. Podobné úvahy však nejsou in, ačkoliv je nutno ve zdravotnických zařízeních denně volit, zda lůžko na jipce bude uvolněno pro pacienta s lepší perspektivou, či je už čas nerozšiřovat terapii a konečné rozhodnutí ponechat na přirozené síle organismu. Na přání příbuzných se u nás dbát nemusí a mnohdy ani nelze.
Proto je absurdní, že svéprávný občan nemůže platně projevit svou vůli, jež se týká toho jediného, co skutečně vlastní — svého života. Pro jeho majetek však přesné zákony máme. Zištné jednání dědiců bývá i častým argumentem proti ukončení života, ačkoliv jeho udržování může být ze stejných důvodů i výhodnější. Čistě technicky je možno fysis udržovat téměř donekonečna. Je-li objekt takové péče ještě člověkem se všemi jeho atributy, je však sporné. Ačkoliv jindy úporně bojujeme o svou osobní svobodu, rozhodování o svém konci automaticky svěřujeme do rukou cizích lidí — lékařů. Při vší úctě k nim, je to jen zaměstnání. Řídí se zákoníkem práce a zanedbání povinností postihuje zákon trestní. Výkon povolání regulují ministerské vyhlášky, odbory a stavovská Lékařská komora. Případné pochybnosti, zda vše proběhlo lege artis, zkoumají opět lékaři a jako znalci určují i závěry policie či soudů.
Odpovědnost na ně kladená je obrovská, a proto bychom je neměli nutit, aby rozhodovali o životě či smrti tam, kde to můžeme včas učinit sami. Příkladem jsou země, kde občané mohou notářským zápisem učinit prohlášení o poskytování zdravotní péče, jejího ukončení, ale i pitvy či darování orgánů. Pověřená osoba je partnerem lékařů, ví, co si blízký člověk přál, a pozůstalí si pak nemusí vyčítat, že neučinili vše, co mohli. Ostatně náš stát ratifikoval Úmluvu o lidských právech a biomedicíně a v ní se praví, že musí být brán zřetel na přání pacientem vyslovená. Je čas to uzákonit, aby se nám umíralo lépe.
MORUŠE LAMPLOVÁ, autorka je psycholožka