Moje stanovisko k eutanazii: MUDr. Radkin Honzák

Mám doma typickou Wenigovu secesní grafiku, kterou jsem kdysi dávno dostal od jednoho ze svých učitelů. Jen na okraj: neučil mě medicínu, ale přivedl mě k teorii systémů. Je na ní ilustrace ke čtyřverší: U bran města Mistr medicíny se svým žákem / setkali se s Ahasverem ubožákem. / Cos tak smuten? Zemříti mi nedá těžká vina… / Nám jen svěř se, od čeho je medicína!

Ahasver by mohl zajet do Švýcarska a požádat zde o asistovanou sebevraždu, podobně jako to činí každoročně desítky suicidálních turistů. Až se přiblíží volby, není vyloučené, že se znovu povedou diskuse, zda by se také naše krásná země, země česká, domov můj, neměla stát podobnou a vyhledávanou turistickou destinací. Česká lékařská komora svolala v předstihu na konec sebevražedného měsíce listopadu etickou konferenci na téma „Eutanazie pro a proti“. Já jsem proti a rád bych zde uvedl alespoň dva z několika svých argumentů.

Etika jako součást filozofie

Nejprve je nutné si ujasnit, že lékařská etika není podoborem medicíny, jak se mnoho lidí domnívá, ale podoborem filozofie. Lékaři se dopouštějí často chyby považujíce výroky empirické (v případě X je účinnější metoda Y než metoda Z) za výroky etické. Je-li něco účinné, neznamená to, že to je současně automaticky mravné. Třeba atomová bomba, pro kterou platí: jak kdy. Snadno se může připlést též výrok estetický. Proto raději instruktivní příklad. Tomu už vůbec nic nepomůže, je výrok empirický, zatímco dodatek, zabme ho, ať se dál netrápí, už patří do kategorie výroků etických = filozofických. Možná námitka, mně se to nelíbí, je naopak výrokem estetickým, za ryze ekonomický výrok lze považovat tvrzení: je to moc drahé. To patrně v záchvatu typické švýcarské šetrnosti pronesl ředitel společnosti Dignitas zabývající se obchodem s asistovanými sebevraždami a dal naházet přes tři sta uren s pozůstatky svých klientů do Curyšského jezera. Prasklo to v dubnu 2010.

Lékařská etika – odraz mravnosti společnosti

Lékařská etika nevisí ve vzduchoprázdnu, jako ostatně etika celá. Aristoteles před dvěma a půl tisíciletími konstatoval: Je-li dvojí ctnost, jedna rozumová a druhá mravní, má ctnost rozumová vznik a vzrůst většinou v učení, proto potřebuje zkušenosti a času, kdežto ctnost mravní (éthiké) vzniká ze zvyku, odkud obdržela i jméno, které se jen málo odlišuje od slova „zvyk“ (ethos).

Podhoubím lékařské etiky je tedy celková mravnost společnosti, kdy normy chování a vztahů lze dělit na striktně povinné a hájené platnými zákony, zčásti povinné v rámci nepsaných společenských pravidel, nadstandardní dodržované elitami a ideální, které dokáže naplnit několik jedinců typu matky Terezy. Diktátorské a totalitní režimy odvedly kvalitní práci v likvidaci českých elit a současná doba na jejich místo vynáší podivuhodné lidi, z nichž bohužel jen někteří končí ve vězení, ač by jich tam patřilo několikanásobně víc. Lékařský stav je mezi nimi více než čestně zastoupen.

Učinit v této morální atmosféře navíc korunované neuvěřitelnou právní bídou sebemenší krok směrem ke kluzkému svahu, jímž eutanazie bezesporu je, znamená riskovat víc než již tak dost pošramocenou pověst. Heslo „náš exodus, váš exitus“ by se pak mohlo provolávat v poněkud pozměněné podobě. Také ve zcela jiném smyslu. Za připomínku ještě stojí, že to nebyli lékaři, ani zdravotní sestry, kdo se aktivně postavili proti Hitlerovu vraždícímu programu T4 (ti se jej naopak velice horlivě zúčastnili a v Norimberku se pak hájili, že nechali přece pacienty jen zemřít), ale duchovní. Veřejné mínění na svou stranu obrátili logickou prognózou, že stejně se bude zacházet s bezmocnými vojáky, kteří se vraceli z fronty.

Tolik ke společenskému klimatu, nyní k problematice medicíny samotné.

Spor mezi hodnotou života a svobodou rozhodování

V obecně vedené diskusi bude přes polovinu účastníků hájit názor, že v případě nevyléčitelné choroby, nezměrného utrpení, krutých bolestí a beznadějné prognózy by měl mít postižený možnost žádat lékaře o ukončení života a mělo by mu být vyhověno. Dokonce mezi mladšími, kteří mají pocit, že smrt je něco nesmírně vzdáleného, jich nahledáme pohodlnou ústavní většinu. Trochu mě však přece jen zarazilo, když na předatestačním kurzu paliativní medicíny se na hypotetickou možnost absolvovat výcvik v ambulantně prováděné eutanazii (jak se již stalo možností v Holandsku a v Belgii) přihlásili dva zájemci.

Lékaři sice měli se Smrtkou odjakživa co do činění, ale jejich aktivní spoluúčast je relativně nová. V antickém Řecku nebyli žádáni, aby vrhali neduživé novorozence z Tarpejské skály, jed Sókratovi nepodal lékař, ale athénský travič a také dobrý zvyk (ethos) zvaný „expozice“ doby Aristotelovy uplatňovaný na zřetelně poškozených novorozencích nevyžadoval lékařskou asistenci. Nemluvně se jednoduše vyšouplo ven (= ex), kde zaujalo pozici. Sice ne „na mráz“, ale dál se ponechalo svému osudu a ten byl jednoznačný.

Teprve Marie Terezie nařídila přítomnost lékaře při popravách1, které byly předtím doménou katů, a vymyslela ještě jeden zajímavý lékařský výkon: vyšetření před mučením, které mělo stanovit (tedy lékařské vyšetření), zda odsouzenec je dalších úředních úkonů (tedy mučení) schopen. Tyto skutečnosti v historických souvislostech s prodlužujícím se věkem a prvními úspěchy svědčí o narůstající politické moci medicíny. Na obrazech 19. století začíná být do té doby Smrtkou vysmívaný lékař zobrazován v zápase s démony zmaru a v dalším století se samotnou Smrtí. Stále na něm ale nikdo nežádá, aby život svých pacientů ukončil.

To začíná být celospolečensky zajímavé až s rozvojem heroické medicíny udržující život za dříve naprosto nemyslitelných podmínek současně s opouštěním paternalistického modelu a nastolováním autonomie pacienta. Rodí se spor mezi zastánci posvátnosti života a jeho obhájci pouze v případě jeho dobré kvality.

Smrt za plentou

Pacienti po odborářských požadavcích na dožití se vysokého věku v plném zdraví a sexuální zdatnosti deklarují další: na bezbolestné usmrcení. Medicíně tato situace tak nabízí nový, neotřelý, ale velice pochybný mocenský rozměr. Konzumní a hédonisticky orientovaná společnost odsouvá smrt za horizont jak ideově, tak fakticky, a umírání přemísťované z přirozeného prostředí do nemocnic a zde za plenty probíhá ve stále odlidštěnější atmosféře. Ke standardnímu příjemci povinné léčebné péče od porodu (dítě se rodí už jako „pacient“ jistého zdravotnického zařízení) ale přece neodvolatelně patří též dobrá smrt. Zajištěná – jak jinak – institucionálně, a to medicínou.

Několik málo lékařů v USA, kteří se veřejně přihlásili k účasti na popravách, své pocity hodnotilo kladně, téměř jako radostné splnění úkolu a vlastenecké povinnosti. Protože tohle naše kolegy nečeká, obraťme spíš pozornost k pocitům lékařů spojených s asistovanými sebevraždami ve státě Oregon. Ti nebyli nikterak utržení z možnosti pomoci svým pacientům na cestě k řece Styx, přestože šlo „jen“ o předpis smrtelné dávky hypnotik a sedativ. První požadavek v Oregonu poté, co the Oregon Death with Dignity Act vstoupil v platnost, splnil až třetí lékař; pacientův ošetřující to jednoznačně odmítl, druhý rovněž. Po nějakém čase sice eutanazií přibylo, ale reakce otiskované v odborných článcích nevypovídají o dobrých pocitech: Byl to mučivý zážitek…, donutilo mě to přehodnotit celý život…, bylo to velice těžké, zejména když jsem viděl, jak polyká ty prášky…, mělo to na mě nesmazatelný emocionální dopad. Lékaři také popisovali pocity izolace po provedeném zásahu, frustrace z toho, že se z vnitřních pohnutek nemohli nikomu svěřit a cítili se být ostrakizováni jak kolegy, tak laickou veřejností, když se proslechlo, co udělali.

Jak ukázalo listopadové sympozium ČLK, kromě několika málo výjimek se lékaři nervou o možnost zavedení institutu asistované sebevraždy v ČR. Zdá se tedy, že zde se její zastánci podpory nedočkají a budou frustrovaní. Mám však pro ně použitelný návh: vytvořte si organizaci mimo oficiální medicínu a s tou si to prosazujte. Velkých znalostí k tomu netřeba. Vždyť i prostá venkovská žena, Maryša Vávrová, roz. Lízalová, (č. poj. neznám, ale podrobnosti lze dohledat na Google), dokázala namíchat dostatečně účinný koktejl!

Poznámka:

1 Proti smrtící injekci aplikované v USA odsouzení namítají, že tento postup „tak jak je používán, v sobě nese zbytečné riziko bolesti a je tedy protiústavně krutým a nezvyklým způsobem popravy“.

Black L, Sade RM: Lethal Injection and Physicians: State Law vs Medical Ethics, JAMA, December 19, 2007— Vol 298, No. 23, p. 2779-81 http: http://www.deathpenaltyinfo.org/node/2264

MUDr. Radkin Honzák