Situace v oblasti geriatrické medicíny, následné a dlouhodobé péče zvláště ústavní

Více než o konkrétní případ na konkrétním pracovišti jde o systémový kontext: zářijová aféra je vposledních letech již několikátou mediální kauzou zabývající se hrubými prohřešky v oblasti tzv. následné a nově též tzv. dlouhodobé péče –např. vroce 2008 šlo o aféru v pražské LDN, televize medializovala negativní případy z ústavní péče v Moravskoslezském a Středočeském kraji, o situaci vyšlo několik článků v denním i odborném tisku. Vše dosud tzv. „vyšumělo“ bez jakékoliv nápravy. Totéž se může stát i nyní. Nejde přitom o „vinu a trest“ v konkrétních zařízeních, ale o systémové příčiny a systémová řešení.

Jako mnohaletý místopředseda výboru České geriatrické a gerontologické společnosti, člen Rady vlády pro seniory a stárnutí populace i Výboru pro lidská práva a biomedicínu, bývalý náměstek ministryně pro lidská práva, účastník řady jednání a diskusí nepochybuji (v souladu s mnoha kolegy) o tom, že situace v oblasti geriatrické medicíny, následné a dlouhodobé péče zvláště ústavní je v ČR dlouhodobě a závažně nepříznivá a vyžaduje zásadní řešení, aby se snížilo riziko porušování zákonnosti, zanedbávání péče, porušování lidských práv, ohrožování zdraví –v některých případech dokonce života pacientů/klientů a v neposlední řadě, aby se též omezilo extrémní stresování, zneužívání a demoralizování personálu „nuceného okolnostmi“ porušovat zákonné normy, přijímat nepřiměřenou zodpovědnost a činit neoprávněná rozhodnutí.

Celá oblast je dlouhodobě kriticky podfinancovaná, prostoupená „územími nikoho“ na pomezí zdravotnické a sociální rezortní zodpovědnosti, hrubě deformovaná nekvalitními, krátkozrace účelovými, odborně nedostatečně podloženými „reformními a transformačními“ kroky, které vesměs situaci zamlžují a zhoršují. Humanizace 90. let a přelomu století se znovu bortí do neúměrné ekonomizace a dirigismu; na jedné straně je odborná péče paralyzována byrokracií a záplavou standardů, na druhé straně vznikají pseudohotelová zařízení poskytující bez kontroly a jakýchkoliv standardů možná děsivou péči o bezmocné lidi. Varovný je přetlak, kdy z nemocnic jsou do zařízení následné péče předčasně a diskriminačně vytlačováni lidé v nestabilizovaném stavu (především senioři, chronici, tzv. sociální případy), kterým již dnes prakticky nelze limitovanými prostředky zařízení typu LDN zajistit potřebnou zdravotní péči, a současně jsou tato medicínsky přetížená zařízení de-medicinalizována transformací na tzv. dlouhodobou péči bez lékařů a s omezeným počtem zdravotních sester. Nelze se pak divit zanedbávání péče, podvyživenosti, neoprávněnému omezování kurty i psychofarmaky, proleženinám –mnohdy navzdory zoufalému úsilí personálu. Vytváří se segment „laciného umírání“, mnohdy zřejmě neoprávněné paliatizace, neoprávněného ustupování od potřebné péče či jejího neposkytnutí, neboť pacienti nejsou potřebným způsobem geriatricky a funkčně posouzeni (v českém zdravotnictví a zvláště v nemocnicích prakticky zcela chybí metoda tzv. geriatric evaluation and management, což vede i k výrazné neúčelnosti výdajů).

I když nelze omlouvat individuální selhání a hrubé prohřešky, je hlavním viníkem systém. Jde o strukturální příčiny diskriminace a porušování zákonnosti, kterými by se státní správa měla zabývat. Obdobně jako vpřípadě někdejších nedobrovolných sterilizací (jak výmluvně popsal v oficiální zprávě bývalý ombudsman ČR,

JUDr. O. Motejl) se vytváří atmosféra srozostřenou a obtížně prokazatelnou trestně právní odpovědností, v níž zřejmě dochází i k mimořádně závažným negativním jevům a činům –v našem případě k ohrožení zdraví a životů stovek a tisíců občanů ČR: „nikdo to nechce, ale v daných poměrech to tak chodí a tak se ty neblahé konce přiházejí“. Politicky přitom nejde o postoje jednotlivých stran či koalic změnitelné pouhými parlamentními volbami. Jde o jakési obecné povědomí rozhodujících vlivových lidí, hypotetické, abstraktní „mocenské elity“ napříč politickým spektrem, povědomí kořenící hluboko před rokem 1989. Neměli bychom ktomu mlčet -zvláště nyní, kdy se po volbách bude rozhodovat též o vymezení rezortních zodpovědností (včetně ucelené seniorské politiky jako takové i tzv. následné a dlouhodobé péče jako specifických problémů zvláštního významu) v rámci kompetenčního zákona, též o přístupu k pojetí a (ne)vytváření střednědobých celospolečenských koncepcí v těchto oblastech i v geriatrické medicíně na celé dlouhé další volební období!

MUDr. Zdeněk Kalvach, CSc.