Kateřina
  (kontaktovat autora příběhu)
7. září 2020
Truchlení

Maminka nám odešla - bratrovi je 12, mně 20

V kuchyni je u stolu o jednu židli víc, než potřebujeme... stalo se to minulý rok, co jsem o půl 6 ráno zvedla ten nejhorší telefonát na světě od mého táty - mamka umřela.
Píšu tady, čtu tady ty příběhy asi proto, že se rozhlížím kolem a (sobecky) zjišťuji, jestli je vaše bolest stejná jako ta moje. Je mi 20 let, jsem studentka, ale od té doby se čím dál víc přibližuji roli mamky pro svého 12-ti letého brášku...roli hospodyňky pro naši domácnost... do té doby jsem si dost dobře nedokázala takhle představit jak moc je to náročné...
Máma to tady na tom světě neměla taky moc lehké. Byla závislá na alkoholu - bohužel si to sama sobě nedokázala nikdy přiznat. Několikrát jsme mámu přesvědčili na léčení, které i absolvovala, obvolávali jsme tisíc doktorů, snažili jsme s ní jít opravdu veškerými cestami k tomu, aby byla "normální", jak jsme říkali její střízlivosti. Malý bráška za mnou vždycky s radostí doletěl, že mamka je dneska normální, že si s ní bude hrát, že mu zamávala z okna, když přicházel ze školy...
Avšak, přes veškerou naši snahu, nepomohlo nic...pokud člověk nechce sám, ani rodina, my nic nezmůžeme...
Nebudu zde popisovat moje ani bráškovo dětství...bylo to jako na houpačce - pila, nepila. Všechno se to odvíjelo od toho... ale vím, že když ji ten ďábel alkohol nepřemohl, snažila se nám dát všechno, milovala nás a chtěla pro nás to nejlepší. Cestovali jsme, jezdili na výlety, vařili spolu...byli jsme v těch chvílích jako ukázková , šťastná rodina.
Ale ten stav, kdy se napila - vůbec to nebyla ona. Byla to pro nás cizí paní. Jako kdybychom měli 2 mámy. V posledních měsících už bohužel bylo jen velmi málo dní, kdy to byla naše usměvavá máma, která nás odpoledne popichovala, ať pořád nejíme sladké a v 10 večer nám donesla kyblík zmrzky se 4 lžičkama.
V posledních chvílích to bylo opravdu těžké. Musela se napít každý den. Sama jsem cítila, že mamka už to vzdala. Asi týden před její smrtí mě při procházce na louce objala, řekla mi, že už nemůže, že nás má všechny hrozně moc ráda, že ví, že to všechno pokazila...Odpověděla jsem jí tehdy, že ji taky máme rádi a že se to spraví, že to vymyslíme. Opravdu snad věděla, že jsme byli celou dobu při ní. Ale možná už taky takhle ani nedokázala myslet...a uvěřila tomu, že už nemůže nic vzít zpátky a to ji tak sužovalo. Nikdy jsme nepochopili, proč pila. Měla všechno, rodinu, dům, práci, auto, jezdili jsme na dovolené, měla své koníčky, kamarádky... Nikdy nám neodpověděla na to, proč pije.
Vrátila se domů, den před její smrtí jela s tátou a bráškou na kole na koupaliště, když se vraceli, upadla na kole. Bratr s tátou si mysleli, že se možná zase po cestě někde stihla vypít lahvičku své Alpy... nevěděli. Stihli se po cestě kvůli tomu pohádat. Nějak tedy pak všichni nakonec dojeli domů, mamka si šla lehnout a usnula. Nad ránem přestala dýchat. Prý se jí zastavilo srdce...o pl 6 6 mně ráno pak ten telefonát.
Perou se ve mně pocity beznaděje, marnosti, výčitek, lítosti, zlosti,...Po roce pořád nevím, jak se s tím vyrovnat.

122 lidé vyjádřili účast.
Henrieta
9. září 2020
Milá Katka, pri čítaní Vášho príspevku, som sa normálne rozplakala. Je mi to tak strašne ľúto, že sa toto Vám stalo. Je mi ľúto aj Vašej mamy (všetci máme nejaké slabé stránky), musí to pre Vás byť hrozne ťažké. Tiež mi zomrela mama pred 7 rokmi na rakovinu a ja som v tom čase mala 2 menšie deti. Tiež som s ňou varila a pomáhala jej, ale rakovina bola silnejšia, moja mama nepila, bola starostlivá a obetavá.. Ja som v čase jej smrti mala 38 rokov. Ešte stále chodievam na hrob jej zapáliť sviečky. Bez mamy je to ťažké a ťažko sa radí, čo je dobré urobiť. Najlepšie je žiť pre tých, ktorí Vám zostali, objímať sa spolu, rozprávať sa často, tráviť spolu čas - ak sa dá. S postupom času bolesť sa trochu otupí, ale ide to len pomaly, obzvlášť ak ste mali mamku radi. Nebojte sa zvládnete to, ste silná osobnosť. A trúchliť dlhodobo je úplne normálne a ak to budete potrebovať, zájdite si aj za dobrým psychológom - nie je to žiadna hanba. Verím, že to zvládnete a možno raz budete mať aj svoju vlastnú rodinu (aj keď sa zdá, že je to teraz nemožné) - manžela a deti a Vaša mama sa bude na Vás dívať zhora, ako ste všetko zvládli. Dáte to - uvidíte. Hrozne Vám držím palce, nech Vás už stretnú len pekné veci a určite ak sa dá, dokončite školu - snáď budete mať aj raz dobrú prácu. Myslím na Vás. Držte sa a prajem Vám veľa síl. Henrieta z Bratislavy