umřel mi milovaný manžel

Kdyby někdo vymyslel lék na bolest, ale tu psychickou...Mě je 35 , problémy jako každej druhej...mamka umřela v deseti minutách na prasklou cévku v hlavě a nedožila se ani 50-ky A řeknu vám, že je opravdu málo lidí tak hodnejch a obětavejch, jako byla mamka...
To co tu čtu je psycho...bez debat...umřít mi má 30letá ženská s kterou máme 5 holku a necelé 2 roky kluka, asi bych si něco udělal...Jenže co děti?...Takže zbyde jen ten čas...Je a bude to těžké, člověk o tom po čase začne i mluvit, bolet to bude navždy, ale mozek tu realitu příjme a naučí se s tím žít, protože se s tím opravdu nedá dělat nic. Někdo říká osud...Každopádně tak jsem to chápal Já. Maminka Dáša(dnes má svátek)Umřela, protože to tak mělo být. Bolelo to hodně, v kamionu jsem si mohl přidělat stěrače zevnitř...Bylo sice 14.února na Valentýna docela sucho, ale vody z těch očí tam v kabině bylo tolik, že jsem ven pomalu neviděl....Člověk se s tím naučí žít...Zůstanou vzpomínky...Život jde dál..Děti vyrostou...Je to 6 let...Fakt to tak je...Ale teď mám příběh, který není tak jasný jak ten s mamkou.
Dělám ve sběrně kovového odpadu a i když si spousta lidí myslí, že je toto odvětví plné zlodějiny , snažím se vše dělat tak, jak se má, vše takto funguje a recyklace přece měla vždycky smysl!Chodím do práce, dávám peníze lidem, teď převážně za papír....A najednou se v mém stereotipním životě objeví človíček, který neslyší, špatně vidí, hubenej je, jak žid s Dachau, pozdraví slušně..přinese(co já vím 4kg papíru za 8kč)Dostane 50...20...jak kdy....(mám děti a rodinu, takže si nemohu vyskakovat).Ten klučina má rakovinu.Váží asi 40kg i s tím batohem...Naposledy jsme se rukama, nohama domluvili a říkal, že mu přestali dávat Morfium na bolest...Má jizvu okolo celé hlavy a přes celou páteř...Dali mu 3 roky života...Na spešl berle doplácel 1000kč.Není to žádnej kamarád... je to známej kluk do 30 let a já vždycky, když odejde přemýšlím o tom, jak mu pomoct..Život je hnusnej, ale i krásnej. Tak je to prostě zařízený, ale když máte pocit, že někomu můžete pomoc, ale nevíte jak, tak vás to uvnitř užírá...Nenapadá vás někoho jak mu pomoc?

Ahoj Miso, cetla jsem tvuj prispevek a skoro jsem se lekla. Jakobych ho psala sama. Je mi 34. Manzel mi umrel pred tydnem. Byli jsme spolu 15 let a mame tri deti. Pred 4 lety dostal mrtvici z ktere se jakztak dostal ale dobre na tom moc nebyl. Ted mi nahle umrel doma. Plne S tebou soucitim. Taky mne nic nebavi. Snazim se kvuli detem ale jde to tezko. A ješte k tomu ty vanoce. Deti to asi fakt zvladaj lip. Chodim tu jak duch a nevim jak dal. Kdyz jsem sama tak furt na nej mluvim a divam se na jeho fotku. Mam v sobe hrozne prazdno. Asi jsem te moc nepovzbudila ale budu rada kdyz mi napises a vymenime si nejake zkusenosti. Treba si pomuzem. Protoze fakt uz nevim co ted a co potom...

Ahojky Míšo. Přijmi mou upřímnou soustrast. .. Vím, jak ti je. Proto je vážně upřímná... Já 37 s rok a půl starou holčičkou. Manžel měl 43 a je to tři týdny, co zemřel. Ano, hrozně to bolí. A pocit, že je to definitivní nejde vstřebat. A člověk si ani nechce připustit... Drž se... Musíš, už kvůli dětem... Ty ti v této chvíli nejvíce pomůžou...