Michaela
  (kontaktovat autora příběhu) •
17. července 2024
•
Truchlení

Prázdná náruč

Letos mi začal Nový rok a já měla plánů a najednou je tady 14.1.2018 a najednou se mi zhroutil svět. Můj 21 letý syn mi zemřel. Dodnes nechápu co se mohlo stát, večer přišel z tréninku,miloval fotbal, studoval na vysoké škole, hrál na kytaru, prostě spolehlivý, chytrý a moc hodný kluk a milující bratr, normálně se navečeřel a že si bude chvilky psát se svou přítelkyní a učit zrovna měl zkouškové a já mu popřála hezký večer a šla spát. Ráno když nevstával tak jsme si mysleli, že se dlouho učil tak jsme ji nechali spát,ale on nám usnul napořád. Kdyz jsme ji našli dělali jsme co jsme mohli,ale bylo to zbytečné, umřel mi a měl nemocné srdce a nikdo to nevěděl ani lékaři ,ale co teď nic mi po něm nezůstalo jen prázdná náruč a tolik krásných vzpomínek,ale co dál?
274 lidé vyjádřili účast.
4 reakce Vložit vlastní příběh
Eva
•
18. září 2018
Drahá Michaelo,
před devíti lety mi po autonehodě 500 m od domova zemřela 26 letá milovaná dcerka
(byla spolujezdec, připoutaná na zadním sedadle). Večer jsem se s ní rozloučila, zamávala z okna - ráno se už nevrátila. Když mi bylo 40 let zemřela mi maminka. Bylo mi smutno, stále na ní vzpomínám s tou největší láskou, chybí mi. Ale se smrtí maminky, tatínka (zemřel mi, když mi bylo 6 let), prarodičů - s tím se člověk během času nějak vyrovná.
Ale vyrovnat se s odchodem dítěte, to prostě nejde. Je to proti přírodě. Na to není nikdo připraven. Žijeme pro děti, rodíme děti - máme v nich budoucnost, ale s odchodem dítěte
zároveň odchází i část naší duše. Máme jít životem dál... Ale jak? Sebereme všechny síly, udělám pár kroků vpřed, a stačí málo - a opět nás to vrátí zpět. Krok vpřed, dva kroky zpět. Tak to cítím já. Snad si mohu dovolit podělit se s Vámi o to, co jsem zažila několik dní po odchodu dcerky. Ráno někdy kolem páté hodiny jsem se vzbudila, ale nechtělo se mi vstát do dalšího dne. Zavřela jsem tedy oči, a najednou jsem přes víčka vnímala velmi jasné světlo. Oči jsem otevřela a přede mnou u postele se mi ukázala dcerka ve zlatě jasném světle - byl to obraz do půl těla. Mluvila se mnou telepaticky - byla smutná - ale sdělovala mi, že jí je krásně, že je tam, kde má být, jen se trápí mým smutkem. Pak se ten obraz pomalu rozplynul. Zavřela jsem znovu oči a snažila jsem se ten obraz co nejdéle v sobě zachovat. Poté jsem šla na balkon a tam mi vytekly proudy slzí. Děkuji, že jsem mi bylo dovoleno toho daru rozloučit se tímto způsobem se svou dcerkou. Kdybych to nezažila, nikdy bych neuvěřila. Teď věřím i vím, a to mi pomáhá to nevzdávat. I když krkolomně, ale přesto kráčet dál tímto životem. Protože vím, že má dcerka je sice někde mimo naši realitu, ale stále je. Smrtí nic nekončí. Michaelko, moc Vás objímám a posílám sílu, kterou cítím při své vzpomínce. S láskou Eva
Míša
  (kontaktovat autora příběhu) •
2. ledna 2019
Milá Evo,
děkuji, že jste se s námi podělila o svůj nádherný zážitek se svou dcerou.
Já také moc dobře vím,že smrtí nic nekončí, také jsem měla jeden zážitek zlatého světla s dušemi lidí, ale stejně nebo vlastně přesto, si podobné příběhy ráda přečtu, zvlášť , když můj drahý pětiletý syn také pomalu odchází, pomalu mu odumírá mozek a lékaři mi nejsou schopni říct , kdy asi zemře, protože to neví.
Je to pak balzám na duši, přečíst si takové příběhy , jako je ten váš. Moc dobře vím, že utrpením rosteme, jsme vnímavější k bolestem druhých a na té druhé straně se neměří tím, jak moc slavní nebo bohatí jsme byli zde, ale kolik Lásky a Světla jsme přinesli druhým.
Děkuji moc za váš příběh.
S úctou
Michaela
Henrieta
•
6. března 2018
dobrý deň, chcem vám popriať úprimnú sústrasť. Je mi veľmi ľúto, že vám zomrel syn. Keď čítam váš príbeh tak ma napadá, že je dobré predsa (aj keď je človek mladý) chodiť na preventívne prehliadky. Aspoň 1 raz do roka ísť na odber krvi, EKG, odmerať krvný tlak. U mladých ľudí nepredpokladáme, že by mohli byť chorí, ale je to tak (stresy, šport, škola). Aj mladí ľudia bohužiaľ zomierajú. Mne zomrela mama, ale ona už mala 63 rokov, tak viem ako sa cítite. Po pár rokoch budete mať aj pekné sny so svojím synom. Teraz to bude ťažké žiť bez neho, stále budete na neho myslieť, ale po pár rokoch budete na neho spomínať v dobrom. Dobré je aj pohovoriť si s dobrým psychológom. Nebojte sa, najdete v sebe silu žiť aj ďalej. Váš syn vám ju bude zhora posielať. Držím vám palce a myslím na vás - držte sa. S úctou Henrieta
Helena
•
6. dubna 2018
Drahá paní,
mě stejným způsobem zemřel 19.března vnuk, bylo mu 28 roků. Plně chápu Váš smutek, jsem na tom úplně stejně. Proč hodní lidé odcházejí a přitom tolik lumpů škodí i zabíjí a žijí si dál_ Na to nám nikdo neodpoví.