Drahá Michaelo,
před devíti lety mi po autonehodě 500 m od domova zemřela 26 letá milovaná dcerka
(byla spolujezdec, připoutaná na zadním sedadle). Večer jsem se s ní rozloučila, zamávala z okna - ráno se už nevrátila. Když mi bylo 40 let zemřela mi maminka. Bylo mi smutno, stále na ní vzpomínám s tou největší láskou, chybí mi. Ale se smrtí maminky, tatínka (zemřel mi, když mi bylo 6 let), prarodičů - s tím se člověk během času nějak vyrovná.
Ale vyrovnat se s odchodem dítěte, to prostě nejde. Je to proti přírodě. Na to není nikdo připraven. Žijeme pro děti, rodíme děti - máme v nich budoucnost, ale s odchodem dítěte
zároveň odchází i část naší duše. Máme jít životem dál... Ale jak? Sebereme všechny síly, udělám pár kroků vpřed, a stačí málo - a opět nás to vrátí zpět. Krok vpřed, dva kroky zpět. Tak to cítím já. Snad si mohu dovolit podělit se s Vámi o to, co jsem zažila několik dní po odchodu dcerky. Ráno někdy kolem páté hodiny jsem se vzbudila, ale nechtělo se mi vstát do dalšího dne. Zavřela jsem tedy oči, a najednou jsem přes víčka vnímala velmi jasné světlo. Oči jsem otevřela a přede mnou u postele se mi ukázala dcerka ve zlatě jasném světle - byl to obraz do půl těla. Mluvila se mnou telepaticky - byla smutná - ale sdělovala mi, že jí je krásně, že je tam, kde má být, jen se trápí mým smutkem. Pak se ten obraz pomalu rozplynul. Zavřela jsem znovu oči a snažila jsem se ten obraz co nejdéle v sobě zachovat. Poté jsem šla na balkon a tam mi vytekly proudy slzí. Děkuji, že jsem mi bylo dovoleno toho daru rozloučit se tímto způsobem se svou dcerkou. Kdybych to nezažila, nikdy bych neuvěřila. Teď věřím i vím, a to mi pomáhá to nevzdávat. I když krkolomně, ale přesto kráčet dál tímto životem. Protože vím, že má dcerka je sice někde mimo naši realitu, ale stále je. Smrtí nic nekončí. Michaelko, moc Vás objímám a posílám sílu, kterou cítím při své vzpomínce. S láskou Eva
