pořád to bolí

Je mě 52 let a je to rok a devět měsíců kdy mě zemřel během půl hodiny můj manžel v náručí na embolizaci plicních cév.Nemusím to nikomu říkat jaký je to šok, bolest, bezradnost.Jen díky skvělé dceři,rodině a přátelům jsem to nějak ustála.Manžel byl nejlepší chlap mého života,vlastně jsem ani jiného pořádně nepoznala, byli jsme spolu skoro 30 let. To že bylo na pohřbu téměř 700 lidí svědčí o tom jaký byl.Píšu proto,že chci jen říct, že tím,že vám někdo milovaný odejde, v dnešní době stát vůbec nezajímáte, na sociálce mě drsné řekli, že na vdovský důchod mám nárok jen rok, protože mám smůlu,že jsem mladá.Když jsem se zeptala, co to znamená, bylo mě řečeno: no že máte šanci se vdát- to mě bylo prosím řečeno 14 dnů po pohřbu....To že manžel zemřel byla pro mě katastrofa,ale 20 let života mě vzali všechny úřady a instituce,které jsem po jeho smrti obcházela/zejména finanční úřad-stát ve státě/, manžel podnikal.Teď neví jak měm zaplatit s 12-ti tisícovým platem hypotéku na domeček, který jsme si skoro sami stavěli asi 8 let, inkaso apod..Dcera, která je už dospělá a několik let s náma nebydlela mě finančně trochu pomáhá, ale já se za to stydím, že od ní musím brát peníze/ta kdyby mě slyšela/, mám ještě druhou práci, ale finančně nic moc. Jsem z toho zoufalá, o domeček nechci přijít,-dcera a domeček je to co po něm zůstalo a kdybych měla ještě tohle prodat a jít jinam, to už bych asi nepřežila já.Manžel mě naučil tohlo místo kde jsem milovat. A ty lidi tady jsou úžasní, ikdyž jsem na malé vesničce, -sice jen 10 let, ale určitě to nebyla náhoda,že on mě sem přivedl.Tak už proto zatnu zuby,abych mu dokázala, že jsem silná a musím to zvládnout/jen ty finance/.Všem podobným držím pěsti a snad někdy stát dostane rozum a místo běžencům, nebo narkomanům začne trochu pomáhat i mladým vdovám, které mají smůlu, že jsou mladé.Držte se!!!!!!