Paní Yvo, narazila jsem na tyto stránky náhodou, jelikož jsem si hledala zda je normální, den co den brečet nad ztrátou mého manžela, který mě odešel během jednoho víkendu v nemocnici na zápal plic, a já se s tím neumím stále vyrovnat a je to už 1 rok a 8 měsíců. Mě je 54 let. Taktéž, jsem to neskutečné lítání po všech úřadech, dost nechápala. Manžel byl OSVČ byl elektrikář. Váš příběh je hodně podobný,mi jsme spolu byli 33 let,loni jsem doplatila hypotéku, dcera mě přispívá(to mě bolí),je jí 20 let a bydlí již jinde s přítelem, a táta ten se nedožil ani její maturity . Kde kdo radí, tak barák prodej a nebudeš žít od výplaty k výplatě. To nemůžu, vždyť se zde manžel nadřel a těšil se jak si v důchodu budeme užívat zahrady, ani se ho nedožil. A to že dnes dávají vdovský jen na rok, to je k nepochopení a je
to šílený, a když má člověk barák nemá na nic nikde nárok. A když se má vše zaplatit, tak to je honička, to snad se pak ani člověk důchodu nedožije. A to dnes ONI potřebují. Pro někoho jsou různé příspěvky,atd., prodloužit odchody do důchodu, ať jsou lidi udřený a moc dlouho nečerpají ze státního. A ženská po 50, když je sama, aby se bála přijít o práci, protože něco najít je problém, to prý už je stará(mám s tím vlastní zkušenost), ale na vdovský napořád to je mladá! Nebo alespoň kdy byl tak 4 roky- než se vdova dá trochu dohromady.
Takže s Vámi úplně soucítím, kdo tím přímo neprojde, tak to ani plně pochopit nemůže. Držím palce a přeji Vám hodně sil do dalších let. JE NÁS TAKOVÝCH DOST A JE TO SMUTNÉ.
