Můj příběh

Dobrý den. Předem chci vyjádřit všem upřímnou soustrast. I já sám bych Vám chtěl povyprávět svůj příběh, ikdyž už toto dění není zcela aktuální, ale pořád se jedná o velmi živé a velmi citlivé téma. Dovolte prosím, abych Vám řekl svůj úděl a příběh i já sám.
Ji mi dnes 38 roků a moje maminka je již 6 let po smrti a v lednu už to bude sedm let.
Jsem bez sourozenců a tak pro mne máma s tátou byli vším. I maminka se vždy strašně těšila do důchodu a na vnoučata. Ráda pletla a tak už viděla jak oplétá svoje vnoučátka. Když šla v 60 letech do důchodu, ihned ten samý rok začaly potíže a objevila se rakovina. Ta se ze začátku tvářila poměrně snesitelně a vše ukazovalo, že bude zase dobře. Ale nebylo... Po třech letech důchodu (bez odpočinku) a boje s rakovinou, svůj boj prohrála.
Zhroutil se mi svět. Přibyly i další starosti s tátou. Jediné, co mne těší, že mohla maminka poznat svoji vnučku, která se ji během boje s nemocí narodila. Dalšího vnoučka už nepoznala.
Byla to skvělá a velmi obětavá žena.
Aby všeho nebylo málo, začal klempírovat i tatínek. Nutno říci, že velmi těžce nesl maminčin odchod a velmi se trápil. Měl pocit, že je sám, protože já už bydlel se svou rodinou. Je fakt, že jsme se každý den vídávali, ale ani to nestačilo. Uzavřel se do sebe. Nic nepomáhalo. Dokonce ani dvě vnoučátka. Miloval je, ale neuměl to příliš dát najevo. Tolik se trápil a vůbec si neuvědomoval, že tím velmi trápí i mne. Viděl jsem na něm jak chátrá a také zahrál roli i alkohol.
Skončilo to špatně. Táta mi zemřel v dubnu 2016. Jeho maminka, moje babička mu byla ještě na pohřbu a sama zemřela 4 měsíce po něm. Takže jsem vyřizoval další pohřeb. A aby toho nebylo dost, tak mi zemřela ještě poslední babička. Ta od maminky. A to letos v únoru.
No...Bývali jsme taková parta...Trávili jsme spolu Vánoce a všichni k nám jezdívali. Teď už se blíží Vánoce, kdy budu sám se svou ženou a dětmi a nikdo jiný nepříjde. Je mi smutno a nikdy nezapomenu na Vás moji blízcí a milovaní. Věřím, že se ještě setkáme, a na to je ještě času dost.