Moje babička - proč jsem se rozhodla změnit svůj život a postarat se o umírající babičku

MOJE BABIČKA - pro všechny, kdo si chtějí přečíst o jedné velké lásce

Je mi třiatřicet, kristoviny. Až do října roku 2015 bych sama sebe označila za bezstarostnou. A tou jsem skutečně byla. S partnerem nemáme z vlastního rozhodnutí děti, jen naše dva psy, žijeme naší prací a volným časem, který se snažíme trávit aktivně a přítel i sportovně. Ale v říjnu loňského roku mi náhle umřel dědeček. Jediný, kterého jsem měla. Jediný mužský vzor v mé rodině. Mé zázemí a má jistota. A moje matka, jeho dcera, mě v ten samý den, co skonal, vyslala, abych tuhle zprávu sdělila mojí babičce, která byla už pár měsíců hospitalizována v nemocnici.

Babiččin stav již v té době lékaři označovali jako kritický, měla městňavé srdeční selhávání, atrofii srdečního svalu a nedostatečnost žil dolních končetin. Od března roku 2015 byla skoro nepřetržitě v nemocnici, nejprve kožní oddělení, pak interna, pak tzv. „doléčovák“ což je vlastně LDN...domů se dostala jednou za dva či tři měsíce na týden nebo 14 dní maximálně. Babička v tu dobu nemohla už nic dělat, protože skoro vše pro ni znamenalo námahu, po níž jí otékali nohy i břicho, zavodňoval se organismus a zejména plíce, dostavila se dušnost. Pro člověka, který se celý život staral, nejprve o svou dceru a sotva ta vyrostla, hned o její dceru, bylo to nucené nicnedělání horší než samotná nemoc.

Babička s dědečkem mě vychovali, když mě v sedmi či osmi letech moje matka k nim odložila, aby mohla dělat kariéru a žít svůj život s novým partnerem. Jistě, bydleli jsme tehdy všichni v jednom paneláku, matka ve 2. patře, babička s dědečkem a se mnou ve 4., ale přeci jen, klasické rodinné schéma to nebylo. Navíc se o mě babička už dávno starala víc než moje matka, takže bylo jen štěstí, že to pro mě takto dopadlo. Díky nim jsem měla krásné dětství a přežili i mé bouřlivé dospívání. Odstěhovala jsem se od nich až po sedmnácti společných letech, v mých čtyřiadvaceti letech. Byla jsem dědečkův miláček, se mnou si vynahrazoval všechny ty roky, kdy neměl na svou dceru pro práci čas. Babička byla vždy nesmírně obětavá a milující, přepečlivá a přepečující, až to často mě jako dítěti či puberťákovi překáželo a vadilo. Co bych dnes dala za to, slyšet její starostlivou otázku: „a jakpak se dnes máš? Měla jsi pěkný den?“

A teď jsem jí měla sdělit, že dědeček, který za ní ještě před dvěma dny byl na návštěvě a druhý den slíbil přijít zas, už není mezi námi. Když o tohle jiného žádáte, často si neuvědomíte, jaký vztah tím vytváříte. Způsobit druhému člověku bolest tím, že mu musíte sdělit, že jeho milovaný protějšek, s nímž strávil od stření školy 60 let společného života, náhle odešel, je zavazující. Způsobit druhému bolest, byť neúmyslně, je nesmírně těžké a poznamená vás to. I mě to poznamenalo.

Jsem původní profesí novinářka, proto vyjevit se písmem je má přirozenost. Snadněji slova píši než říkám. A psaní je pro i jistá forma terapie. Ale posledních pár let jsem pedagog, učím děti, jak se mají k sobě chovat, jak řešit své problémy a jak se stát plnohodnotnými členy společnosti. A tak vím, že musím jít druhým vzorem.

Sdělit mé babičce, že její manžel, můj dědeček, náhle zemřel, bylo pro mě dosud to nejtěžší na světě. Vidět v očích milovaného člověka bolest a nemoci jí zmírnit, to je utrpení pro vás samé. Proklínala jsem svou matku, že to neudělala sama, že to nezvládla, že na to neměla odvahu a sílu. Ale dnes jsem jí za to paradoxně vděčná. Tímto činem totiž vyrostla závislost jednoho člověka na druhém, zrodila se nová odpovědnost a nastartoval se běh nedávných událostí. Nemohla jsem si už jen tak říct, že druhý den za babičkou nepřijdu, že jí tam nechám samotnou se trápit a tesknit. A nemohla jsem to udělat ani pátý, desátý, dvacátý den. Tak jsem za ní do léčebny dlouhodobě nemocných chodila denně. Od poloviny října do poloviny prosince. Z práce hned k ní, cestou nakoupit dobroty a laskominy, vzít babičku na vozík a vyjet s ní aspoň na chodbu nebo do jídelny, jen aby nebyla celý den zavřená v tom neosobním pokoji s dalšími, často již pomalu umírajícími pacienty. Bylo krásné vidět její rozzářený obličej, když mě vždy spatřila ve dveřích pokoje. Říkala mi „moje sluníčko“ a já věděla, že jsem pro ní tím nejdůležitějším na světě. Já a můj přítel jsme byli jediní z rodiny, kdo za babičkou chodil. Moje matka ani její manžel za babičkou celou dobu nepřišli. Omlouvali to strachem z bakterií a virů, které by matka, před lety pacientka s rakovinou, mohla chytit. Nevím, každý máme své svědomí, ale domnívám se, že to byla z její strany jen výmluva, které možná ona sama nakonec i věřila, protože prostě neměla sílu vidět pomalu odcházející babičku.

Když pak po pár týdnech začala uvadat, být smutná a truchlivá a úsměv na tváři se jí stal velmi řídkým a skoupým i přes veškerou naši snahu, věděla jsem, že je něco špatně. „Chtěla bych jít domů. Domů k nám, kde jsem žila dvaapadesát let,“ řekla mi jednou. Byla tak smutná a nešťastná, v očích se jí leskly slzy a hlas se třásl, že jsem jí hned v tu samou chvíli slíbila, že domů půjde. Netušila jsem, jakou válku tím rozpoutám. Již předtím jsem své matce řekla, že babička si nezaslouží zůstat na LDNce, že si jí klidně vezmu domů. Horká hlava, rychlá slova. Ale už tehdy nebyla planá, jen jsem si to všechno neuměla ještě představit. V tu chvíli, kdy jsem babičce dala svůj slib, jsem začala jednat. Vůbec nic jsem nevěděla o péči o velmi nemocného člověka, starého člověka před koncem jeho dní. Jen jsem věděla, že svůj slib musím splnit. Pročítala jsem na webu různé informace o hospicové péči, o možnosti umírat doma, o pomoci a podpoře i z těchto stránek. Za pár dní jsem měla pohromadě jak zdravotní pomůcky, tak i příslib zdravotnického a pečovatelského personálu z Charity, který mi byl ochotný pomoci.

Moje babička se dostala domů. Po devíti měsících usedla 21. prosince za svůj stůl v kuchyni ve svém bytě, kde jsem nyní místo dědečka bydlela s ní já. Byla velmi slabá, ale šťastná. Oslavili jsme spolu s ní a mým partnerem Vánoce a těšili se na další dny a týdny, kdy spolu budeme „válčit“ jak říkával děda činnostem, u nichž předem nebyl dán scénář a muselo se improvizovat. Nebýt pádu v první pracovní den v lednu, kdy babička nepočkala na svou novou paní pečovatelku a ve snaze sama se umýt uklouzla ve sprchovém koutě, byly by to krásné dny. Tehdy jsem se velmi bála o její život a vyčítala jsem si, co jsem to vlastně udělala, že na LDNce by se to bývalo nestalo. Ale babička se po pádu kupodivu velmi rychle uzdravila, i když byla potlučená a otřesená, tak touha být znova doma jí dodala sílu. Za tři týdny jsme slavili její krásné kulaté osmdesáté narozeniny opět u ní doma. Od toho dne jsme bydleli s partnerem na střídačku v jejím bytě, vždy jeden z nás i přes noc, starali se o ni ráno, než přišla soukromá paní pečovatelka, kterou později na poledne střídala paní pečovatelka z Charity, trávili jsme s ní čas odpoledne, jak jsme došli z práce a společné večery. Často jsme museli vstávat i v noci, protože babička byla z nemocnice nachlazená, měla velký kašel a přidal se i zánět močového měchýře, ale vše se opět zvládlo a přišly Velikonoce. Moje první pečená kačena na červeném zelí s bramborovým knedlíkem byla poctou babičce, která nám dřív, když děda ještě žil, toto sváteční jídlo dělávala.

Již tehdy jsem babičce říkala, že takovéto žití na dvou místech, kdy já jsem u ní a můj přítel a naši psi doma v našem bytě, kdy se míjíme a střídáme, je velmi vyčerpávající a že by bylo pro nás lepší, aby se nastěhovala k nám. Věděla jsem, že babička chce být ve svém domově, kde má vzpomínky na svého muže, s nímž prožila 60 let, ale doufala jsem, že láska k nám a hlavně naše láska k ní jí pomůže si zvyknout. Babička se tedy nakonec rozhodla odstěhovat se k nám, jen o vedlejší ulici a žít s námi. Její námitky, že jsme mladí a nechce nám zasahovat do života, jsme vždy rázně utlumili, bylo pro nás oba samozřejmé, že se o moji babičku postaráme. Můj partner věděl, že mě babička s dědou vychovávali od mého dětství a že jsou pro mě víc jak vlastní rodiče. Je to velmi srdečný a hodný člověk, moji babičku miloval jako svou vlastní a ani jednou nezaváhal, zda jsme udělali správně. Neohlížel se na své pohodlí a z jeho pracovny v našem bytě vznikl malý, ale snad útulný pokojík pro babičku. Byla zde s námi tři měsíce a 15 dní. Dny, které s námi strávila, jsme naplnili procházkami, výlety, povídáním si a vzpomínáním. Nebyly to dny jen růžové. Zdravotní stav mojí babičky byl nestabilní, krátce po nastěhování upadala do smutku a zřejmě i depresí, mluvila si často hodiny sama pro sebe, litovala se, volala dědečka, hořekovala. Moc jí na tom všem nepřidala ani skutečnost, že v tu dobu se začal soud, kdy na jedné straně jsem byla já, babičkou navržený opatrovník a na druhé straně moje matka, která to nehodlala akceptovat a měla v úmyslu zbavit babičku svéprávnosti, stát se jejím opatrovníkem a umístit ji, podle svého mínění na nejlepší místo, na LDNku do nemocnice. Nic nedbala na babiččino přání být doma, být u nás s námi, na stesky, že už do nemocnice nikdy nechce. Když byla babička u sebe doma, denně jí má matka přemlouvala k odjezdu do nemocnice, denně sedávala v jejím bytě, ale ne s babičkou, ale s pečovatelkami, které kontrolovala a sledovala. Když pak byla babička u mě, prohlásila, že tady jí nikdy nenavštíví a kromě jediného telefonátu, kdy jí opět přemlouvala, ať jde do nemocnice, jí pak už ani nezavolala.

Domnívám se, že jsem pro svou babičku udělala maximu. Alespoň jsem se o to snažila. Tak to dnes v svém srdci cítím já a tak mi to říká i můj mozek. Pomáhala jsem jí s oblékání, umýváním, polohovala jsem jí, když jí bolela záda, masírovala jsem jí je, denně promazávala suchou kůži rukou i nohou, ošetřovala drobná poranění její pergamenové kůže, chystala jí snídaně, obědy i večeře a hlavně, trávila s ní čas. Stalo se samozřejmostí, že babička s námi sedávala večer u televize, že byla s námi v kuchyni i celé dopoledne, kdy jsem vařila nebo uklízela, že s námi jezdila na procházky venčit naše psy a velmi rychle si zvykla na náš světský styl života - totiž denně si dát dobré kafíčko buďto někde v kavárničce, nebo jen tak s sebou v kelímku při procházce. Myslím si, že alespoň z části a alespoň na ten krátký čas byla babička opět šťastná. Při projížďkách na vozíku po našem městě jí přítel ukazovala a vykládám o změnách, které se udály, babička vzpomínala, jak to dřív vypadalo a protože se už pár let sama do města nedostala, bylo pro ni skoro vše novým dobrodružstvím. Za krátko již sama říkala hned po snídani: „Půjdeme už ven?“

Bohužel se mojí babičce nepoštěstilo splnit si poslední přání - umřít doma mezi svými. V pátek večer 29. července jsme jí odvezli do nemocnice, původně jen na banální výměnu ucpaného močového katétru. Pobolívalo jí břicho, ale nechtěla sanitku. Tak jsme se oblékli a vyrazili na noční vyjížďku před půlnocí. Babičce opět přítel ukazoval cestou noční město a pořád, bez přestání, si spolu povídali. Mysleli jsme si, že babičce zprůchodní katétr, dají nějaké léky na průjem, kterým ten den trpěla a pojedeme noční procházkou zase domů. Ale moji babičku si už v nemocnici nechali. Zjistili jí akutní zánět střev a zápal plic a prý že tam musí pár dní zůstat. Protože babičku břicho velmi bolelo, bála jsem se trvat na tom, že půjde hned domů. Nevěděla jsem, jak bych jí od bolesti ulevila a pomohla. Tak babička zůstala v nemocnici, kam se už nikdy vrátit nechtěla.

Moje babička umřela v nemocnici na Interním oddělení v sobotu 30. července ve 21:30. Ten den jsem za ní dvakrát byla. Hned ráno po probdělé noci, kdy jsem si vyčítala, jak jsem mohla nepoznat, že je něco v nepořádku a pak odpoledne. Rozhovor s ní, kdy se opět ptala, kdy už půjde domů a jestli si jí vezmeme k sobě, mě nabudil optimismem. Loučila jsem se na konci návštěvních hodin s moji babičkou polibkem a slibem, že za pár dní bude opět u nás doma a že jí hned zítra přijdu navštívit. Plánovala jsem, jak hned v pondělí seženu léky na bolest, domluvím se zdravotními sestrami z Charity větší rozsah zdravotní péče u babičky a to opět spolu doma zvládneme. Už se tak nestalo.

Dnes sedím ve svém obývacím pokoji velkého bytu a mám pocit, že se jeho stěny na mě tlačí a hroutí i přesto, že je prostor kolem mě hrozitánsky velký a nekonečný, že je tak prázdný a studený, až to nahání hrůzu. Všude kolem sebe vidím vzpomínky na moji babičku. Jak sedí ve velkém ušáku, zabalená do deky a kouká na televizi nebo si prohlíží fotky, které jí můj partner promítá. Jak sedí v kuchyni za stolem, prohlíží si moji novou kuchyňskou linku, která se jí tak líbila a čeká, co jí připravím k snídani. Ráno, když vstanu, jdu automaticky chodbou do jejího pokoje, kde je teď prázdná ustlaná postel, abych jí řekla: „Dobré ráno, babičko. Zůstaň ještě leže, já jdu vyvenčit psy a nakoupit snídani.“ A i když je postel i pokoj prázdný, ve vzpomínkách jí pořád vidím, jak se na mě usměje, popřeje mi také dobré ráno a slíbí mi, že z postele nevyleze, aby nikde nespadla, a že na mě počká.

Já jen doufám, že na mě někde tam nahoře skutečně čeká, teď už spolu s dědou, a že já se s nimi jednou opět shledám. Nemohla bych žít bez této naděje a přání, protože ta láska, kterou mi oba od malička dávali, tak přece nemohla jen tak zmizet. Učím žáky fyziku a říkám jim, že energii nelze vyrobit ani zničit, ale pouze přeměnit na jiný druh energie. Tak snad je to s tou lidskou energií, láskou, stejné, snad stále někde je a čeká na své další využití.

Miluji svou babičku, jsem ráda, že jsem se o ní mohla v závěru jejich dní postarat i když to nedopadlo úplně podle našich představ. Věřím, že umřela s nadějí, že bude opět brzy s námi. Vím, že to stálo za to i za cenu rozhádání se s mojí matkou, která teď se mnou nemluví a vyká mi. Je mi jen líto, protože to ona přišla o poslední krásné dny, kdy byla babička šťastná a užívala si ještě zbytek svého života. Musí být strašně nešťastná a nechápu, proč ona sama, když na tom byla velmi špatně a dávali jí jen mizivé procento na vyléčení, tvrdila, že nechce být na nikom závislá, plánovala tento úděl pro babičku. Domácí péče rodiny a milujících příbuzných o velmi nemocného či umírajícího blízkého se nikdy nedá srovnat se sebelepší, ale anonymní péči v nemocnici.