Před pár dny to bylo 365 dní co umřel dědeček Stanislav Adolt a 100 odní od ochodu mé babičky Marie Adoltové o níž jsem zde psala. Za těch sto dní jsem zkoušela promyslet svůj život, zbavit se obavy, že jsem něco mohla, měla, musela udělat lépe. Stále nevím, jestli to tak mělo být, jestli nešlo něco udělat jinak a jestli to nemělo dopadnout jinak. Stále nemluvím s mou matkou nebo spíš ona nemluví se mnou. Častokrát přemýšlím, jak je možné, že dva lidé, co vychovali mě, vychovali i moji matku. Přece nemůžeme být tak rozdílné, přece nemůže nenávidět svou dceru. Ale asi může. Asi proto, že je hodně nešťastná. Občas se přistihnu, když vzpomínám na babičku a dědu, a já vzpomínám denně, že mi moje matka chybí. Chybí mi povídat si o babičce a dědovi. Já je znala jen třiatřicet let, ona čtyřiapadesát... Když si občas vzpomenu i na hodně vzdálenou vzpomínku, třeba jsem jsem s dědou u paneláku lyžovala, lituji, že nemám své fotky. Zůstaly v babiččině a dědově bytě. Mám jen ty, co jsem si před lety odnesla při svém stěhování od nich, protože jsem jim vždy říkala, že si přece u nich některé své věci nechám, co kdybych se potřebovala vrátit... A oni se vždycky smáli, že to je samozřejmost, že jsem tady doma. Doma. Domov. Jediný skutečný a teplý s milujícími lidmi, který jsem měla. Vybavuji si všechny předměty, které tam snad stále ještě jsou. Vím přesně, kde co hledat, kde schovávala babička vánoční dárky, staré recepty od své maminky, kde měl děda na památku svůj křestní list a starý kufr, se kterým chodil do kanceláře. Pamatuji si, jak při odchodu vždy všechno třikrát překontroloval a mumlal si :"deštník, taška, ježek." Vídávám je ve snu, občas. Někdy na mě zamávají nebo na mě kouknou, jindy je to jako by neodešli, prožíváme ve snu obyčejné dny, jako byly všechny ty prožité...dáváme si zrmrzlinu v parku, procházíme ulice města. Vzpomínám si, když jsem je jako malá rozlobila, a že já uměla zlobit, že jsem se pak v ložnici, kde jsem spávala, bála, jestli se jim něco nestane. Jestli jim kvůli mě nepraskne cévka v mozku a neumřou mi. Byl to můj největší dětský strach. Strach, že bych o ně mohla přijít. Věděla jsem, že už jsou starší a neuvědomovala jsem si, jak moc těžké břímě na sebe vzali, když se mě rozhodli vychovat. Jak místo poklidného důchodu řešili moji školu, kroužky, nákupy, kamarády, mé neshody s matkou a pak i mou pubertu. Při těchto vzpomínkách si uvědomuji, jak moc mě museli milovat, když to všechno podstopili, obětovali se a snášeli všechny mé vrtochy. Nikdy je nic neodradilo, vždycky mi říkali, že mohu být čím chci, jen když se budu snažit...Dřív jsem si myslela, když jsem viděla, jak je stáří nemilosrdné a když jsem si myslela, že teď, dospělá, už budu na jejich odchod připravená, že to s mojí matkou všechno zvládneme. Že budeme my dvě a že k sobě konečně najdeme cestu. Nevím, proč se tak nestalo. Někteří, kteří znají mě i mou matku říkají, že žárlí. Že ta její zloba je jen žárlivost a zášť nad tím, jaký jsem měla s babičkou a dědou vztah a že je neměla jen pro sebe. Pokud to tak skutečně je, je mi ji o to víc líto. Kvůli této zlobě a žárlivosti propásla pár posledních měsíců babiččina života. Popřela všechno, co kdy babička s dědou řekli o nás dvou, o tom, jak to jejich holky spolu zvládnout. Před svou smrtí, asi dva dny, kdy jsem netušila, že babička tak brzy odejde, mi večer před spaním řekla, že vychovala vlastně dvě dcery, že jsem pro ní byla vždy jako druhá dcera. A že je ráda, že aspoň tato se povedla. Potěšilo mě to na okamžik, než mi došlo, jak moc to pro babičku muselo být bolestné si přiznat, že její jediná dcera nenávidí svou dceru a kvůli této nenávisti za ní ani nepříjde, ani jí nezavolá... Moje matka svou maminku, moji babičku, naposledy viděla čtvrt roku před jejím skonem. Z vlastní vůle se rozhodla k tomu všemu, co následovalo. Zajímalo by mě, jestli teď toho lituje, nebo jsestli třeba jen na sekundu zalitovala. Nebo jestli si stále myslí, že to já jsem jí zničila život svým narozením a svou existencí, jak mi kdysi řekla. Když nad tím vším přemýšlím z tohoto úhlu pohledu, vím, jak musím být neskonala šťastná, že jsem dostala šanci žít s babičkou a dědou. To oni mě před tím vším zlým aspoň na pár let uchránili, než jsem schopna se chránit sama. Ale přesto, krev není voda a tak občas přemýšlím, jestli třeba jednou bude moje matka schopna překonat svou zášť a mluvit se mnou. O tom všem, co bylo a jak bylo. Protože nikoho jiného příbuzného už na světě nemám a je stále tolik otázek, co mi babička s dědou nezodpověděli...
