Radka
  (kontaktovat autora příběhu) •
7. září 2015
•
Truchlení

Krátký, krásný, osudový vztah a odchod manžela

Můj manžel Petr zemřel před dvěma měsíci a já cítím strašnou díru v sobě. Doslova. Poznali jsme se před pěti lety a od začátku se ten vztah choval jinak, než mé vztahy předešlé. Když napíšu, že jsem od začátku měla pocit, že tohle je ONO, tak vůbec nelžu. Vím, že manžel to měl podobně. Nebyli jsme stejní - on spíše flegmatik, já hodně extrovertní a živá, ale nějak si to sedlo dohromady, bylo to jako puzzle. Byli jsme si nejlepšími kamarády, jakými si lidi můžou být; viděli jsme to my dva i lidi v našem okolí. Petr zemřel na rakovinu slinivky, se kterou statečně bojoval dva roky. Hodně nám oběma pomohlo to, že jsem s ním byla až do konce - nemocnice nám to umožnila. Tu poslední noc jsem byla dlouho vzhůru a pak k ránu, unavená, jsem usnula asi na dvě hodiny. V té době Petr odešel, probudil mě doktor a řekl mi to. Strašně mě trápí, že mě nevzbudil, že jsem s ním v TÉ chvíli nebyla... Moc to všechno bolí. Chodím do práce, která mě baví a relativně funguju, ale vím, že se ve mně něco ohromného změnilo. Nejsem to já, jenom to na lidi kolem mě hraju, že jsem to já, kdo s nimi mluví. Je to strašně namáhavé.
4 reakce Vložit vlastní příběh
Radka
•
21. dubna 2008
moc děkuju za to, že mě ubezpečujete, že jsem s Petrem byla, že to tak bývá. Pomáhá mi to, pořád to ve mě hlodá. Jdu dál, jak umím. :-)
Radka
•
21. dubna 2008
moc děkuju za váš příběh. Nemáte to jednoduché se dvěma malými dětmi a navíc - vašemu muži stačil měsíc, mému dva roky - nevím, co je lepší... Já se rvu jako blázen. Rvala jsem se vždycky a Vám, Petro moc držím palce. Třeba jsou tam ty chlapi spolu, sedí si někde v klidu, kde už je nic nebolí, vědí o nás a říkají si: "Vidíš, ta moje, to je bojovnice! Moc chce jít dál a já jí strašně držím palce, aby dál šla, aby byla sama se sebou a s někým, kdo jí bude mít tak rád, jako já. To bude fakt prima chlap a ona to pozná." Petro, bude zase dobře, ale je dobré vědět, že je to na nás, na tom, na co máme síly.

Radka
463 lidé vyjádřili účast.
Petra Viltová
•
17. dubna 2008
Milá Radko,

před časem jsem i já psala na tento web, s podobnou zkušeností jako vy.
Můj manžel zemřel 5.7.2007, také na rakovinu. Zůstaly mi tady dvě jeho malé kopie, synové 5 a 7 let. Podobně jako vy jsem i já chodila jako tělo bez duše. Jen díky dětem jsem ješt tady, ta obrovská zodpovědnost za ně mne donutila fungovat.
Také jako vy jsem měla, a vlastně pořád ještě mám pocit, že náš vztah byl naprosto vyjímečný. Byl to nejen manžel, ale i největší kamarád. Prožili jsme spolu nádherných 10 let a já se pořád ptám, proč zrovna on. Bylo to velmi rychlé, zemřel ani ne měsíc po stanovení diagnózy. Stejně jako vy mám pocit, že jsem pro něj mohla a měla udělat víc. I když v tu danou chvíli to už prostě víc nešlo.
Je to už přes 9 měsíců, já už nebrečím před lidmi, ale bolest je ve mně stejná. Brečím si večer, když uložím děti a on tam není a já koukám do zdi. Nesmírně mi chybí a já bych dala všechno za to, aby se mi vrátil zpátky můj starý život. Všichni kolem říkají, že bude líp, ale mám pocit, že dobře už bylo.
Nevím, jak vás uklidnit a povzbudit. Bolest zůstane asi napořád a díra po něm taky. Jen se naučíte fungovat bez něj. Je to nesmírně těžké, vysilující a únavné. Ale jde to. Když je mi hodně zle, myslím na to, co by mi manžel řekl na to, kdybych to vzdávala. Vynadal by mi (tak jak to uměl jen on), že nejsem žádná cukrová panenka a mám se se život rvát. Tak to dělám, za naše děti i za něj.
Radko, rvěte se se životem. Třeba opravdu bude zase jednou dobře.
Hodně síly přeje Petra
563 lidé vyjádřili účast.
Karolína
•
10. dubna 2008
Milá Radko,

i když jste na ty dvě hodiny usnula, s Petrem jste byla. Určitě to cítil. Slyšela jsem o tom, že někdy lidé umírají právě ve chvíli, kdy jejich blízcí na chvíli usnou či odejdou. Věřte, že jste pro něj opravdu hodně udělala.

Myslím, že máte nárok si dovolit být smutná i na veřejnosti, že to Vaše okolí pochopí, možná to pro Vás bude osvobozující, i když je mi jasné, že je to také náročné.

Máte o svých pocitech s kým mluvit? Možná za to svoje "usnutí" cítíte vinu a bylo by dobré to zpracovat, držím palce, aby jste pro Vaše trápení našla dostatek pochopení a podpory.

Karolína