před časem jsem i já psala na tento web, s podobnou zkušeností jako vy.
Můj manžel zemřel 5.7.2007, také na rakovinu. Zůstaly mi tady dvě jeho malé kopie, synové 5 a 7 let. Podobně jako vy jsem i já chodila jako tělo bez duše. Jen díky dětem jsem ješt tady, ta obrovská zodpovědnost za ně mne donutila fungovat.
Také jako vy jsem měla, a vlastně pořád ještě mám pocit, že náš vztah byl naprosto vyjímečný. Byl to nejen manžel, ale i největší kamarád. Prožili jsme spolu nádherných 10 let a já se pořád ptám, proč zrovna on. Bylo to velmi rychlé, zemřel ani ne měsíc po stanovení diagnózy. Stejně jako vy mám pocit, že jsem pro něj mohla a měla udělat víc. I když v tu danou chvíli to už prostě víc nešlo.
Je to už přes 9 měsíců, já už nebrečím před lidmi, ale bolest je ve mně stejná. Brečím si večer, když uložím děti a on tam není a já koukám do zdi. Nesmírně mi chybí a já bych dala všechno za to, aby se mi vrátil zpátky můj starý život. Všichni kolem říkají, že bude líp, ale mám pocit, že dobře už bylo.
Nevím, jak vás uklidnit a povzbudit. Bolest zůstane asi napořád a díra po něm taky. Jen se naučíte fungovat bez něj. Je to nesmírně těžké, vysilující a únavné. Ale jde to. Když je mi hodně zle, myslím na to, co by mi manžel řekl na to, kdybych to vzdávala. Vynadal by mi (tak jak to uměl jen on), že nejsem žádná cukrová panenka a mám se se život rvát. Tak to dělám, za naše děti i za něj.
Radko, rvěte se se životem. Třeba opravdu bude zase jednou dobře.
Hodně síly přeje Petra
