Co se životem po smrti?
Dobrý večer,
je to 20. týden, co odešel táta (66). Trvalo to 14 dnů - přitížilo se a rána - rak. slinivky, bylo to rychlé, týden v nemocnici a pak týden doma a v pondělí vyrazil dál. Těch 14 dní bylo intenzivní období - a od té doby je pořád, zvláštně otupělé a zároveň tak řízné.
Trápí mě, jak to ulehčit mámě (56). Byli spolu 20 let, pořád spolu... Je mi velmi zatěžko s ní o tom mluvit více než deset minut v kuse (taky mě to bolí... já nyní čerstvě 25), je to oboustranné, nemůžeme si sdílet, protože obě jsme podobně založené a každá musí všechno sama, po svém, zpracovat si i tohle (nejsme si přímo cizí, ale také nemáme klasický dcera-matka vztah).
Když neusnadním situaci já, nikdo jiný už nemůže, protože se máma nenechá (a vím, že bych ji neměla tlačit, obě jsme spíše duchovně založené, přijímáme, co je, ať je to cokoli...).
Odmítá pomoc a rozhovor s kýmkoli, vím, že zde si to nepřečte, protože se vyhýbá jakékoli zmínce o podobné zkušenosti, protože "nikdo jiný to necítí jako já." Je tvrdohlavá vždy a všude. :)
Vidím na ní, jak chátrá, neraduje se, není se na co těšit, vyhlídky na prázdnotu a do důchodu ještě roky (který měli strávit spolu...).
Vše přepracovává a doma usíná. Celkově za den naspí tak tři hodiny, někdy čtyři, když zabere přes den / v noci, pak se převaluje, čte knihy, které táta nestihl nebo jí je doporučoval... Usne-li odpoledne, po probuzení má dlouho dojem, že je další den, velmi zmatená, pak se rozpláče, že ještě není den, že se nevstává do práce a že ještě musí čekat (nebo žehlit přes půlnoc...). Na jednu stranu čas rychle utíká, na druhou se vleče - a obé naráz.
Respektuji naše založení, a to, že zkušenosti jsou nepřesnosné, že každý si to musí zpracovat sám... ale je obtížné sledovat, jak se postupně ztrácí a hlavně, jak tu být nechce.
Nevím, jak to usnadnit takto k sobě tvrdému člověku. Přála bych jí, aby mohla spát (bez chemie). A taky mi nějak chybí její smích. Naše domácnost ztichla a odešla s tátou.
Děkuju, jestli jste to přečetli sem. Vážím si vašeho času a děkuju za možnost sdílení. Já se odřízla od komunikace se světem téměř úplně. Velmi mě vyčerpává tento svět, tato civilizace a velké město, během chvíle jsem zestárla tak, že nestíhám tohle tempo a veškerý čas trávím chůzí, tak dík za tento prostor.
Zdar a sílu všem,
Maru
In reply to Maruško zlata je mi líto by Anonym (neověřeno)
In reply to Maruško zlata je mi líto by Anonym (neověřeno)